,,Já tebe víc." (Niam)

8.

Niall - renn_barnes_ - psán normálně
Liam - já, Mia - psán kurzívou

Niall

Nejspíš jsem v minulém životě musel být nějaký terorista, masový vrah nebo cokoliv tomu podobného, jinak si totiž svou situaci vysvětlit nedokážu.

Všichni ostatní si zcela určitě právě teď užívají prázdniny se svýma kámošema a já? Trčím na téhle zpropadené chatě s tím hňupem a nejhorší na tom všem je, že s ním ještě musím povinně trávit skoro všechen volný volný čas.

Jako by nestačilo, že jsem nucen být s ním v jednom baráku, v jednom pokoji a v jedné posteli, musím vedle něj sedět i při cestě k rybníku.

Snad nikdy jsem naše malé auto nenáviděl tak moc, jako právě teď. Naše matky si v klidu povídaly vepředu, zatímco my se tlačili vzadu.

Opravdu skvělé.

Proč jsem měl pocit, že nám to dělají schválně?

Pokud mám správné informace, obě moc dobře věděly, že se v lásce rozhodně nemáme.

Tak proč se rozhodly tohle celé zorganizovat? Co nám to jako má dát? Čekají snad, že když nás budou každou volnou minutu cpát k sobě, tak se okamžitě začneme bavit?

Tohle byla věc, kterou ani za boha nepochopím.

Cesta k rybníku mi přišla nekonečná. Nakonec jsme však konečně dorazili na místo. Vsadím se, že tak rychle jsem z auta v životě nevystoupil.

„Kluci, vemte prosím z kufru deky!" houkla po nás teta Karen, když už jsem se společně se svou kytarou rozcházel směrem k většímu stromu, pod který jsem měl v plánu si sednout a předstírat, že neexistuju.

I když nerad, vrátil jsem se a vzal jednu z dek, abych ji mohl odnést na místo, kam si naše matky hodlaly rozmyslet. Jakmile jsem svůj úkol splnil vrátil jsem se zpět na své místo ve stínu stromu, kde jsem hodlal strávit celou tu dobu, co budeme tady.

Do vody mě nikdo nedostane. Obzvlášť po tom, co jsem viděl ráno, ne.

Před tím obrýlencem si nesundám ani triko. Ještě by si mě dobíral za to, že hraju fotbal a vypadám tak, jak vypadám. Sakra, pořád jsem na to musel myslet. Stále jsem to nedokázal pochopit.

Jak to kruci dělal? Jak to, že vypadal tak dobře?!

Ah, tohle bylo moc i na mě.

Už jsem si myslel, že mě nechají alespoň pro jednou na pokoji. Dokonce to tak nějakou dobu i vypadalo. Seděl jsem pod stromem a hrál na kytaru, než za mnou přišla moje máma a sedla si naproti mně.

„Co?" odfrkl jsem si otráveně a svou kytaru odložil vedle sebe.

Měl jsem čekat, že mi ten klid prostě nedopřeje.

„Proč nejdeš do vody?"

„Protože nechci?" protočil jsem očima a pohledem zaregistroval bruneta stojícího opodál.

Proč na nás zíral? Netuším.

„Ale no tak, Ni, nemusíš lézt do hloubky, vždyť tě nikdo nenutí, navíc tam bud-..."

„Mami!" zasyčel jsem na ženu před sebou.

Jestli se ta Wikipedie dozví, že neumím plavat, bude to můj konec. A já se před ním opravdu nehodlám ztrapňovat. Od toho je tady on.