Veselé Vánoce <3
Mia&Renn
***
Liam - já, Mia - psán kurzívou
***
,,Tak vidíš," zasmál jsem se spíš sám pro sebe.
Byl jsem sám se sebou spokojený. Trvalo mi to vskutku politováníhodně dlouho, ale konečně jsem nejspíš přišel na správné řešení rovnice s pracovním názvem ,Jak Horana donutit, aby udělal, co po něm chci'. Stačilo jen mít na paměti to, že mě nesnáší, a pak ho od jeho úsudku odradit tím, že kdyby to něco udělal, měl by ke mně blíž.
Až například bude něco jíst, bude mi stačit říct, že mám to jídlo taky rád a tím pádem máme něco společného. On pak tím pádem... dobře, špatný příklad. Stihl jsem si všimnout, že miluje všechno jídlo.
Sundal jsem si tričko a tepláky, abych si mohl zalézt pod peřinu kde už jsem dnes večer jednou ležel. A nebyl jsem jediný. Možná právě proto jsem se teď cítil jinak.
Nebo to bylo tím, že jsem nemusel usínat s myšlenkami na to, jak je blonďák sám venku v zimě.
***
Ráno jsem se probudil jako první. Modrooký ležel na mé posteli schoulený do klubíčka a objímal zmuchlanou peřinu. Nepřirozeně barevné vlasy mu padaly do očí, ale ty měl díky spánku zavřené, takže mu to nevadilo. Vypadal najednou tak... poklidně.
Vzpomněl jsem si na to ráno, kdy jsem se probudil na chatě a on ke mně byl přitulený.
Představovalo si nyní jeho podvědomí místo té peřiny mě?
Nonsens, to si spíš na té chatě místo mě představovalo tu peřinu.
Zatřásl jsem hlavou a spěšnou chůzí jsem se vydal do koupelny, kde jsem si dal sprchu a provedl ranní hygienu. Tím, jak se jednalo o ranní stereotyp a já tím pádem vše dělal automaticky, naskytl se mi prostor k tomu nad něčím přemýšlet. Proč si však ze všech dostupných témat má mysl vybrala právě Nialla Horana, to jsem snad radši nechtěl ani tušit.
Když jsem se vrátil do svého pokoje, pořád spal. Musel být opravdu vyčerpaný.
Co když míval i normálně problémy s usínáním?
Mohlo to být stresem, protože tenhle kluk rozhodně ve stresu byl. Ztratil své nejlepší přátele, navíc vlastní chybou, ve škole na něj učitelé tlačili ještě víc než obvykle, protože z většiny předmětů propadal, a k tomu všemu ho ještě jeho máma nutila, aby se bavil... se mnou.
Musel jsem si smutně povzdechnout.
Nikdy jsem se vlastně nezamyslel nad tím, že ta naše vzájemná nenávist i to všechno okolo... že jsem za to vlastně taky mohl a že jsem modrookému taky ubližoval.
,,Pozoruješ běžně lidi ve spánku?"
Ta slova mě probudila. Párkrát jsem zamrkal a když jsem zaostřil, díval jsem se do modrých očí.
,,Když mě něčím zajímají," vypadlo ze mě dřív, než jsem se stihl pořádně zamyslet nad tím, co vlastně říkám.
,,Zajímají?" pozvedl obočí a naklonil rozčepýřenou hlavu na stranu.
No, nedivil jsem se, že se diví.
,,Ano," přikývl jsem se.
Už nebylo, co bych měl zapírat. A tak jsem se rozhodl mluvit upřímně.
Najednou... jako by nebylo tak těžké to prostě přiznat.
,,Jsi zajímavý."
,,Čím jsem zajímavý?" zamrkal.
To měl vždycky tak dlouhé řasy?
,,Já nevím... prostě jsi."
Nemohl jsem se na něj přestat dívat. To se mi však vymstilo ve chvíli, kdy jsem ucítil cosi v obličeji. Co to bylo, to jsem zjistil, až když po mně ten matlák hodil polštář podruhé.
,,Barbarské," zabručel jsem.
Samozřejmě, že mi to přišlo dětinské.
I tak jsem se ale v nestřeženou chvíli natáhl po svém polštáři a zasáhl jsem ho s ním přímo do hlavy.
,,Pomsta je sladká!"
Můj protivník se zamračil a hodil po mně polštář zpátky. Tím odstartoval mou první polštářovou bitvu v životě. Upřímně? Už jsem chápal, proč takhle postavy v příbězích nebo filmech někdy trávili společný volný čas. Perfektně jsem se bavil a bylo mu úplně jedno, že bych pro nezúčastněného pozorovatele nejspíš musel vypadat jako blázen.
Naopak jsem se hlasitě smál. A blonďák taky.
Oba dva jsme do toho šli naplno, a tak netrvalo dlouho, než nás to unavilo. Brzy jsme tedy padli zády na mou postel a s pohledy ke stropu jsme se zadýchaně chechtali.
Tohle bylo úžasný. Naprosto jsem si to užíval. A to vedle mě ležel kluk, kterému jsem řekl, že ho nenávidím.
Otočil jsem hlavu na stranu, ovšem jak se ukázalo, on v tu samou chvíli udělal úplně to samé. Smích nás najednou oba dva přešel.
Díval jsem se mu do očí, do těch modrých duhovek, které byly krásnější než hladiny všech světových moří i oceánů. Snažil jsem se v nich číst, ale nešlo to. Neodvážil jsem se ani odhadnout, co by to v nich mohlo být.
Vlastní hlava mi místo toho nabídla něco, co jsem vnímal z vlastního pohledu. Byly to naše společné vzpomínky.
Na den, kdy jsem ho zachránil z vody, do které jsem ho shodil. Na společné pozorování hvězd. Na předešlou noc, na pevné objetí...
Jako už by v tom všem najednou nebyla jen a pouze obyčejná tělesná přita-...
A do háje.
renn_barnes_ I love you more than everything.
Mia&Renn
ČTEŠ
,,Já tebe víc." (Niam)
Fanfiction,,Tak třídního premianta bych tady nečekal." ,,Vážně? Já naopak přesně věděl, že ten největší idiot ve vesmíru tady bude." *** Stejně tak, jako je každý z nás vůči svému okolí jinak otevřený, logicky i každý přidává různým věcem různou váhu. Někdo l...
