,,Já tebe víc." (Niam)

13.

Niall - renn_barnes_- psán normálně
Liam - já, Mia - psán kurzívou

Niall

V první chvíli jsem se neskutečně vyděsil a to nejen kvůli tomu, že si mě silná paže za pas přitáhla k tělu svého vlastníka, ale především díky přezdívce, kterou mě druhá postava oslovila.

Už jsem na danou osobu chtěl vyjet, co si to dovoluje, když jsem spatřil pohled kluka, s kterým jsem už několik dní byl nucen bydlet pod jednou střechou, v jednom pokoji a v jedné posteli.

Musel jsem se hodně přemáhat, abych ho od sebe okamžitě neodstrčil, vážně. To jsem teď ale udělat nemohl. Očividně se mě snažil zachránit a i když jsem se o jeho pomoc neprosil, nakonec jsem byl vděčný, že mě v tom nenechal, ačkoliv to určitě šlo i jinak.

„Netuším," odpověděl jsem mu proto naprosto upřímně.

Následně jsem se skutečně neochotně natiskl k jeho boku a dlaň své levé ruky jsem položil doprostřed jeho hrudi, abych mu tak dal najevo, že přistupuji na jeho hru.

„My si tu jen povídali," zapojil se do rozhovoru jeden z těch dvou podivínů, jenž už tu nějakou dobu stáli a vyptávali se mě na prapodivné otázky.

Mohlo jim oběma být tak kolem dvaceti a upřímně... kdybych je někde potkal v noci, hodím nohy na ramena.

„Jo? A o čem?" ucítil jsem na svém boku pohlazení, při čemž se mi zadrhl dech.

Tohle bylo moc i na mě.

„Tak různě," pokrčil rameny druhý z dvojice a ramenem se opřel o strom, pod kterým jsem před jejich příchodem seděl.

„A nepřijde Vám náhodou tak trochu neslušné, si tak různě povídat s někým, kdo o to zcela očividně vůbec nestojí?" znovu se mě hnědooký zastal a já na jeho tváři mohl spatřit naštvané zamračení, kterým těm dvěma jasně naznačoval, že se mu to nelíbí.

Buď to zatraceně dobře hrál nebo byl skutečně naštvaný. Jeho pohled byl totiž ostrý a mrazivý, že z něj dokonce šel respekt, a to už bylo co říct, vzhledem k jeho normálně nudnému charakteru.

„Vlastně ani ne. Navíc ten prcek vypadal, že mu chybí společnost," ozval se znovu jeden z těch chlápků a to už mi ruply nervy.

„Tak zaprvé, nejsem žádný prcek, a zadruhé, jak můžete vidět, společnost už mi nechybí!" vyštěkl jsem po nich.

Jako by mi brunetova přítomnost dodala kuráž se těm dvěma idiotům postavit. Dost možná to bylo tím, že jsem proti nim nebyl sám, a tak trochu jsem doufal, že se mě v případě nejvyšší nouze ta mluvící encyklopedie zastane.

„Neboj se, broučku, však oni pochopí, že jsi jen můj," sklonil se ke mně a věnoval mi pusu na čelo.

Zasranou pusu na čelo, díky které jsem měl pocit, že se propadnu do země.

„A jestli ne, tak jim to vysvětlím svými pěstmi," probodl ty dva ostrým pohledem a natiskl si mě na své mokré tělo ještě víc, jako by jim tím chtěl dát jasně najevo, že mě nedá.

A já naprosto upřímně doopravdy doufal, že mě nedá.

Jejich pohledy těsně před tím, než konečně vypadli, opravdu nebyly láskyplné. Dokonce bych byl schopen tvrdit, že nám těmi pohledy předpovídali smrt v ukrutných bolestech.