Niall - renn_barnes_ - psán normálně
Liam - já, Mia - psán kurzívou
Niall
Sobotní rána jsem se opět probudil naprosto spokojený. Veškerá spokojenost však odešla ve chvíli, kdy jsem zjistil, ke komu jsem se tak urputně tisknul a kdo je vlastníkem těla, které mě zase tak příjemně zahřívalo.
Bylo to tu zase. Tentokrát jsem ale věděl, co dělat. Nemusel jsem nad tím dlouho přemýšlet.
Jednoduše jsem se prostě vymotal z jeho sevření a celou místnost opustil. Věděl jsem, že dnes nemusím mít takové štěstí jako posledně, kdy na mě hnědooký nijak nereagoval a dost možná o mé přítomnosti ani netušil. Proto byla ta nejlepší varianta náš společný pokoj opustit dřív, než se ten pošuk vzbudí... a přesně to jsem také udělal.
Celý zbytek dne pak probíhal naprosto chaoticky. Nebo alespoň mně to tak připadalo. Navíc neskutečně rychle utekl.
No... a pak nastala neděle. Ta byla snad ještě víc chaotická než ta sobota. Nyní se to ale dalo pochopit. Byli jsme tu totiž poslední den, a tak nastaly úmorné chvíle balení, lítání po baráku a okolí kvůli tomu, abychom zde něco nenechali, spousta otravných řečí na to, jak vůbec nepomáhám... a tak dále. Zkrátka a dobře naprosto příšerný den.
Jedno pozitivum se však našlo. Vlastně dvě. Zaprvé mi byla vrácena má milovaná kytara, za což jsem byl neskutečně rád, no a zadruhé, což byla ta ještě lepší zpráva, jsem konečně mohl říct sbohem tomu idiotovi, s nímž jsem byl donucen celé své prázdniny přežívat nejen pod jednou střechou. Už mi sice nelezl na nervy tolik jako první den, to ale neznamenalo, že se z nás díky nějakému podělanému výletu hned stanou nejlepší přátelé. Ti na mě čekali v rodném městě, kam jsme se konečně měli vrátit.
A jak probíhalo naše loučení? Nijak. My se totiž, na rozdíl od našich matek, rovnou spakovali do aut a vůbec neřešil nějaké zbytečné loučení. Oba jsme se totiž nemohli dočkat, až se toho druhého zbavíme a budeme mít zpět svůj vlastní klid.
Trvalo dlouho, než se ty dvě doloučily, což jsem naprosto upřímně vůbec nechápal. Viděly se celé prázdniny a přesto teď jistě stihly probrat veškerá nedůležitá témata. Nakonec si ale k mému štěstí daly své sbohem a my tak mohli konečně vyrazit domů.
Co se dělo po zbytek dne pak už nebylo důležité. Moc se toho totiž nestalo.
Následující den už byl mnohem zajímavější.
Do školy jsem výjimečně nezaspal. Zato jsem ale až příliš dlouho čekal na Louise. Ještě, že na Zayna nikdy čekat nemusím. To na něj padlo poslání čekat na nás.
Cesta do školy pak probíhala úplně stejně jako každá jiná. Až na jednu věc...
„Louisi, co ti je?" zamračil jsem se na svého modrookého kamaráda, když už jsme byli jen kousek od toho ústavu.
Celou cestu byl myšlenkami úplně mimo. Opravdu.
„Nic mi není, co by mi bylo?" svraštil nechápavě obočí a chvíli na mě zíral, než se zase rozešel a nechávajíc nás se Zaynem za svými zády se vydal hlavním vchodem do školy.
Já si mezitím se svým černovlasým kamarádem vyměnil zmatený pohled a následně přidal do kroku, abych drobného bruneta dohnal.
„Tak proč utíkáš, hm?" zeptal jsem se s nadzdviženým obočím, když jsem ho došel.
ČTEŠ
,,Já tebe víc." (Niam)
Fanfiction,,Tak třídního premianta bych tady nečekal." ,,Vážně? Já naopak přesně věděl, že ten největší idiot ve vesmíru tady bude." *** Stejně tak, jako je každý z nás vůči svému okolí jinak otevřený, logicky i každý přidává různým věcem různou váhu. Někdo l...
