Niall - renn_barnes_ - psán normálně
Liam - já, Mia - psán kurzívou
Niall
Zase. Zase se mi ten pošuk plete do cesty! Já se ho jednoduše nezbavím!
Proč to sakra nemůže být tak, jak to bylo loni? Tak, že jsem o tom idiotovi neměl nejmenší tušení?
Všechno bylo v pohodě, dokud se do mě ten brejloun nezačal srát! Dneska mě vytočil už po třetí! Nejprve první hodinu, potom o přestávku před poslední hodinou a teď mě sejme kolem? Tak je to normální?
Do toho jsem kvůli němu byl hnusnej na Zayna, který je na mě teď naštvanej. Vážně, všechno by bylo lepší, kdybych o něm nevěděl. Tak, jak to bylo doposud.
Tenhle kluk mě tak strašně rozčiloval. Ne, rozčiloval je slabé slovo. On mě sral. Sral mě neskutečným způsobem.
Kdyby alespoň mluvil normálně, ale on ne. On prostě musel všem dávat najevo, jak chytrej je. Stejně tak, jako musel mně předhazovat, jak hloupej vlastně jsem.
Jenže to není pravda. Nejsem takovej debil, jak si myslí. Jo, nevyznám se v kvadratických funkcích, ale to přece hned neznamená, že jsem blbej. Ne každý totiž chce strávit dospívání mezi knihami a učením. Někdo si totiž to mládí chce užít. Uznávám, že na učení celkem seru, ale blbej prostě nejsem.
Další věc. Kvůli němu jdu pozdě na trénink. Zase kvůli němu.
„Kde si byl? Museli jsme začít bez tebe." přiběhl ke mně Louis, když jsem konečně dorazil na stadion.
„Zdržel jsem se doma..." zamumlal jsem a vydal se do šatny, abych se mohl převléknout.
Brunet nechal tým týmem a následoval mě.
„A kde si nechal Zayna?"
„Nepřijde." přetáhl jsem si tričko přes hlavu a hodil ho na lavičku.
Louis se mezitím opřel o rám dveří.
„Jakto? Nic neříkal."
„Nevím a je mi to u prdele."
Nechtěl jsem být na kluky zlý, ale já byl tak vytočený! Strašně mě všechno rozčilovalo!
„Pohádali jste se?" ptal se můj kamarád zmateně dál, zatímco já se převlékl do svého sportovního úboru.
Pohádali jsme se? Nevím. Možná. Každopádně teď jsem tohle vážně řešit nechtěl. Nechám to na zítra.
„Chytli jsme se... to je teď ale úplně jedno. Jdeme?" rukou jsem si prohrábnul své přebarvené vlasy a prošel kolem něj směrem k hřišti.
Brunet jen vydechl a za chvíli mě následoval.
Na nic jsem nečekal a rovnou si dal tři kolečka na rozehřátí. Louis se mezitím vrátil ke klukům, kteří se už rozcvičovali.
Snažil jsem se uklidnit, jenže to nešlo. Byl jsem pořád naštvaný a to se odrazilo i na mé hře. Byl jsem úplně mimo. Mé přihrávky lítaly úplně jinam, než jsem chtěl, a to ani nemluvím o rychlosti. Byl jsem jak zpomalený. Jako bych dneska hrál fotbal poprvé.
ČTEŠ
,,Já tebe víc." (Niam)
Fanfiction,,Tak třídního premianta bych tady nečekal." ,,Vážně? Já naopak přesně věděl, že ten největší idiot ve vesmíru tady bude." *** Stejně tak, jako je každý z nás vůči svému okolí jinak otevřený, logicky i každý přidává různým věcem různou váhu. Někdo l...
