Niall - renn_barnes_ - psán normálně
Liam - já, Mia - psán kurzívou
Niall
Uběhla celá spousta dní, které jako by někdo vzal přes kopírák. Všechny probíhaly úplně stejně.
Ranní cigareta, cesta do školy, spousta keců od učitelů, spousta pětek, sem tam nějaká poznámka, jídelna narvaná lidmi, cesta domů a následná přednáška od mámy, jak bych se sebou měl začít něco dělat. Taky jsem párkrát dostal výhrůžku, že mě nepustí na tréninky, dokud si nezlepším známky.
A tak to bylo pořád dokola.
Jedinou změnou, a to ne zrovna pozitivní, byla odtažitost mých kamarádů. Louis s Haroldem se mnou začínali trávit čím dál tím méně času. Zayn byl pořád stejný, ale ti dva... nebylo to ono.
Nejspíš jsem se jich měl normálně zeptat, co se děje, ale... tohle já zkrátka nemám v povaze. I tak mě ale mrzelo, že nastaly vánoční prázdniny a já jim jaksi ani nepopřál hezké Vánoce.
A proto jsem byl teď tady. Dobrovolně.
Přede mnou se momentálně nacházela budova, ve které jsme byli nuceni během školního roku trávit veškerý svůj drahocenný čas. Nechtělo se mi tam, ale já tam výjimečně nemířil za účelem trpět kecy učitelů a některých až odporně chytrých spolužáků. A to mě alespoň nějakým způsobem uklidnilo a přesvědčilo, abych vešel dovnitř.
Jen jsem doufal, že si ze mě Zayn jen nedělal srandu a ti dva opravdu šli pomáhat s úklidem.
Přísahám, že tak prázdnou jsem tu školu v životě neviděl, a upřímně, takhle se mi ta škola líbila nejvíc. Bez učitelů a hromady studentů. Ještě hezčí by samozřejmě byla beze mě, ale... to opět nastane až ve chvíli, kdy ty dva najdu a popřeju jim hezké svátky. Teprve potom budu moct s klidem odejít.
„Neboj se, nikdo sem nepřijde. Všichni už konečně chtějí mít volno a prázdniny, takže spěchají domů," zaslechl jsem povědomý chraplavý hlas, který, jak jsem vzápětí zjistil, patřil mému zelenookému kamarádovi.
Hned na to se chodbou rozezněly rychlé kroky.
Nejspíš jsem na sebe měl upozornit a udělat to, proč jsem sem přišel, avšak... já se místo toho rychle schoval za skříňky, aby si mě vysoký kudrnáč společně s menším modrookým brunetem, kterého táhl za ruku za sebou, nevšimli.
„Tím si nejsem tak jistý," zamumlal Louis, když kolem mě rychle prošli a zamířili si to do prázdné učebny, ,,jen se koukni na nás, my třeba domů nespěcháme."
To bylo to poslední, co jsem pak ještě zaslechl, než se za nimi zavřely dveře.
Sakra, měl jsem vypadnout, ale tohle bylo mnohem zajímavější. Proto jsem se nenápadně přiblížil ke dveřím a zaposlouchal se, co se děje nebo bude dít na druhé straně.
„To ne. Protože sebe máme tady... oh, počkej, tohle na tom stole nebude třeba..." promluvil opět podle hlasu Harold a za chvíli se začaly ozývat zvuky věcí dopadajících na podlahu.
ČTEŠ
,,Já tebe víc." (Niam)
Fiksi Penggemar,,Tak třídního premianta bych tady nečekal." ,,Vážně? Já naopak přesně věděl, že ten největší idiot ve vesmíru tady bude." *** Stejně tak, jako je každý z nás vůči svému okolí jinak otevřený, logicky i každý přidává různým věcem různou váhu. Někdo l...
