Moc se omlouvám za to, že tato kapitola vychází až s takovým zpožděním. Je to moje chyba, ve spojitosti se školou se u mě totiž podělo velký špatný a já tak skončila bez mobilu... a to zrovna v momentě, kdy jsem byla na řadě s psaním. Tímto se omlouvám Vám všem i Renn, přičemž doufám, že už se to nestane... a taky že nevezmete vidle a louče a nepůjdete mi stepovat pod okno.
Teď už se ale konečně pojďme vrhnout na tu dlouho očekávanou kapitolu. Přeji příjemné čtení. /Mia
Niall - renn_barnes_ - psán normálně
Liam - já, Mia - psán kurzívou
Niall
Dvě věci...
Proč se mi tak stáhl žaludek?
A co to sakra zase vyblil?
Buď je něco špatně s ním nebo se mnou. A já jednoznačně hlasuji pro variantu číslo jedna. Ten kluk prostě není v pořádku. Nemůže být. Kdyby totiž byl, choval by se na svůj věk a ne jako třicetiletý chlap, který nemá vůbec tušení, co je to užívat si život.
Proč je tak upjatý? Chladný?
Vždyť mně by nevadilo s ním trávit čas, kdyby se choval jinak. Ale on ne. Nejspíš mu tenhle styl života vyhovuje. To já nikdy nepochopím.
Ještě nějakou chvíli jsem stál na místě a snažil se uklidnit své myšlenky, které se proti mé vůli stále vracely k jedné a té samé osobě, než jsem nad sebou pokroutil hlavou a vrátil se ke krájení té ošklivé zeleniny.
Netrvalo to dlouho a do kuchyně se vrátil i brunet, který se bez jediného slova nebo pohledu vrátil zpět ke své práci. A přesně takhle proběhl i zbytek času, který jsme byli nuceni strávit společně během vaření oběda. Ani jeden jsme po celou dobu neprohodili jediné slovo a mně to tak nejspíš i vyhovovalo.
Po tom, co jsme nějak přežili i oběd, jsme se vydali do našeho společného pokoje.
Jelikož to byl on, kdo si jako první sedl na postel, zvolil jsem jinou možnost a to podlahu. Sice jsem s ním už - i když nedobrovolně - noc v jedné posteli strávil, to však neznamenalo, že když mám jinou možnost, že si nesednu jinam.
Protože tu opravdu nebylo moc způsobů, jak se zabavit, rozhodl jsem se si čas zkrátit hrou na kytaru. Byla to vlastně jediná věc, co se tady mimo poletování venku nebo hledání signálu dala dělat. Ne, že bych tedy signál hledal. To jsem vzdal hned po první návštěvě tohohle místa.
Mezitím, co si začal můj současný spolubydlící ze své tašky vytahovat nějaké knihy, já se i se svou kytarou posadil na dřevěnou podlahu a opřel se o svou půlku postele.
Sotva jsem ale uchopil krk dřevěného nástroje a párkrát přejel přes kovové struny, obrýlený pošuk se ozval.
„Je tvá hra na tento strunný hudební nástroj až tak důležitá, že tuto činnost musíš vykonávat právě teď?"
Nemohl jsem uvěřit tomu, že se na něco takového zeptal. Opravdu. Dokonce jsem se musel ujistit, že tohle skutečně řekl. Proto jsem se na něj taky přes rameno otočil. V tu ránu přišla další věc, kterou jsem nebyl schopný pochopit.
ČTEŠ
,,Já tebe víc." (Niam)
Fanfiction,,Tak třídního premianta bych tady nečekal." ,,Vážně? Já naopak přesně věděl, že ten největší idiot ve vesmíru tady bude." *** Stejně tak, jako je každý z nás vůči svému okolí jinak otevřený, logicky i každý přidává různým věcem různou váhu. Někdo l...
