Niall - renn_barnes_ - psán normálně
Liam - já, Mia - psán kurzívou
Niall
Pondělního večera jsem si šel lehnout opravdu brzy a to už někdy kolem šesté hodiny. Byl jsem z toho nicnedělání nějak unavený, a tak mi netrvalo příliš dlouho usnout. Co ale také netrvalo moc dlouho, byl můj spánek.
Mohlo být něco mezi osmou a devátou, když jsem se probudil díky vyschlému krku. Druhá půlka postele byla prázdná úplně stejně, jako když jsem usínal, a tak jsem jednoduše předpokládal, že je ten pošuk stále v dolním patře společně s mojí matkou a tetou Karen.
Vyhřátou postel jsem tedy nakonec s opravdu velkou neochotou opustil a vydal se ospalou chůzí do menší koupelny v patře, jež byla spojena se záchodem.
Neměl jsem rád, když můj spánek něco narušovalo, ať už to byla jen potřeba vykonat potřebu nebo jako právě nyní zahnat žízeň. Přesto však mé kroky mířily tam, kam mířily, a já tak do pár okamžiků stál před dveřmi do koupelny a už natahoval ruku ke klice, abych mohl vejít dovnitř.
Zbýval už jen kousíček... jen malý kousíček a za kliku bych opravdu zatáhl, jenže... to jsem jaksi neudělal. Zpoza dveří se totiž ozývaly zvláštní tlumené zvuky, které mě donutily ustat v jakémkoliv pohybu a zaposlouchat se, ačkoliv to bylo jistě neslušné.
Za jiných okolností bych se prostě sebral a odešel. Teď jsem ale udělal naprostý opak. Zůstal jsem stát u dveří a snažil se rozpoznat, co se na druhé straně děje. Jenže... jak jsem tam tak chvíli stál a poslouchal, začínal jsem svého rozhodnutí litovat. Byly to totiž vzdychy, jenž se ozývaly ze zamčené místnosti naproti mé maličkosti, a nepatřily nikomu jinému, než právě mému společníkovi, o kterém jsem si myslel, že je stále dole.
Ten tupec si teď s největší pravděpodobností honil svou žížalu a očividně mu nedocházelo, že má tenhle barák papírové zdi.
A já? Já se ani přes své zjištění nepohnul z místa. Nešlo to. Zůstal jsem prostě stát jak opařený s vykulenýma očima a doufal, že se každou chvíli probudím. Že se mi tohle jen zdálo a že jsem právě neodposlouchával toho trotla, jak někde za zavřenými dveřmi nepochybně masturbuje.
A tak čas ubíhal. Stál jsem tam minutu, dvě, tři... když se z druhé strany ozval ten nejhlasitější sten, který následovalo... ticho. Skutečně jsem v tu chvíli neslyšel nic jiného, než svůj vlastní splašený dech.
Dokonce mě najednou přešla i ta žízeň.
Už se mi nechtělo jít do té místnosti a napít se. Ne. Chtěl jsem zpět do postele. Zahrabat se do deky, opět tvrdě usnout a především zapomenout na to, co jsem právě teď slyšel.
Potřeboval jsem se co nejdříve a především co nejtišeji vypařit. Kdyby teď totiž brunet otevřel dveře a spatřil mě před nimi naprosto vykolejeného, jistě by mu došlo, že tu nestojím chvíli.
A to jsem nemohl riskovat.
Potichu jsem se proto otočil a rychle se vydal zpět do pokoje. Přes hlasitě bijící srdce jsem neslyšel ani vlastní kroky, což mi vůbec, ale vůbec nepomáhalo.
Jakmile však mé oči spatřily postel, na nic jsem nečekal a do pár vteřin byl zahrabaný v dece, že mi z pod ní čouhaly sotva vlasy.
Celá tahle situace mi nebyla vůbec příjemná. Přišlo mi, jako bych nyní byl šíleně roztěkaný. A ona to nejspíš i byla pravda. Mé myšlenky byly rozházené a já netušil proč. Snažil jsem se vypnout. Na nic nemyslet a zkrátka usnout. Jenže to se mi nedařilo.
ČTEŠ
,,Já tebe víc." (Niam)
Fanfic,,Tak třídního premianta bych tady nečekal." ,,Vážně? Já naopak přesně věděl, že ten největší idiot ve vesmíru tady bude." *** Stejně tak, jako je každý z nás vůči svému okolí jinak otevřený, logicky i každý přidává různým věcem různou váhu. Někdo l...
