Přislíbená

4.

Stála jsem tam jako přimražená k zemi a nebyla schopna se pohnout. Proti mě stáli tři starší muži a se spokojeným výrazem se na mě dívali.

"To je mi ale roztomilá holubička," zaskřehotal jeden strašlivě hlubokým hlasem. Byl ze všech nejstarší, byl plešatý a trochu šilhal.

"C-co chcete?" vypadlo ze mě. Všichni tři se hrozivě zasmáli.

"Tebe,"  odpověděl další z nich. Byl také plešatý a strašně tlustý. Hlavou mi prolétly ty nejděsivější scénáře. Co se mnou udělají? Chtějí mě zneužít? Nebo dokonce zabít?

"Jsi mladá a hezká, na trhu tě prodáme za dobrou cenu."  Všichni opět propukli v hlasitý smích.

Na nic jsem nečekala, otočila se a zkusila utéct. To mi ale nebylo nic platné, protože mě záhy chytly dvoje ruce a točily mě zpět.

"Ne, nesahejte na mě! Pustě mě! POMÓC!" křičela jsem, ale jako bych mluvila do zdi.

"Tak tohle dělat nebudeš!" řekl ten poslední z nich, který mě nedržel. Jako jediný měl vlasy a byl o poznání mladší než ti dva hromotluci. Na druhou stranu z něj šla největší hrůza. Díval se na mě s pohrdáním.

Chytl mou bradu tak, abych se mu dívala do očí. "Teď budeš hezky poslouchat, jinak bys nemusela dobře dopadnout," prohlásil výhružně. A ti dva se zase začali smát.

Napadlo mě, že bych mu mohla plivnout do obličeje. Nakonec jsem si to ale rozmyslela, protože už tak jsem byla v hodně špatné situaci. 

"Doufám, že mi rozumíš," řekl nakonec. Já jsem se mu ale jenom rozhodně a zlostně dívala do očí. "ROZUMÍŠ MI?" zakřičel, až mi prsknul do obličeje a já radši přikývla. Bála jsem se ho.

"Jdeme," pravil nakonec těm dvěma, co mě drželi. Rozešli jsme se. Pochopila jsem, že je něco jako jejich šéf. 

Spontánně jsem udělala první věc, která mě napadla. Zahryzla jsem se jednomu do ruky a druhému šlápla na nohu. Překvapeně mě pustili a já se rozběhla od nich. Můj plán vyšel. Stejně jako tenkrát, když jsem byla malá.

Stejnou metodu jsem použila jednou na stráže, kteří mě chtěli dotáhnout z lesa do našeho paláce. Mě se ale domů ještě opravdu nechtělo, chtěly jsme s Amálkou ještě jezdit na koni. Stráže mě tenkrát samozřejmě hned chytli. Teď jsem měla jedinou výhodu. Tohle nebyli trénovaní vojáci.

"VY IDIOTI," ozvalo se. Věděla jsem, že běží za mnou, ale stále jsem měla náskok.

Jelikož mi maminka v raném věku zemřela, otec se o mě staral jako o syna. Jezdila jsem na koni a střílela z luku, místo toho abych vyšívala. A běhat jsem naštěstí dokázala také docela dobře.

Běžela jsem tak rychle, jako ještě nikdy za celý svůj život. A možná bych jim i utekla, kdybych dneska neměla takovou smůlu. 

Najednou mi noha zavadila o vypouklý kořen stromu. Spadla jsem a kotníkem mi projela ostrá bolest. Lapkové mě hned dohnali a ti dva mě zase chytili za ruce. 

"Ty mrcho!" řekl hlavní a napřáhl ruku, aby mě uhodil do tváře. Připravila jsem se na ostrou bolest. Ta ale nepřišla.

Jeho rukávem totiž najednou projel z ničeho nic šíp. Zatvářil se naprosto nechápavě, stejně tak jako ti jeho kumpáni a stejně tak jako já. On se poplašeně stále díval na šíp, který mu málem propíchl ruku. V jeho tváři jsem spatřila záchvěv strachu. 

A z nenadání přilétl odněkud další. Ten zase projel nohavicí jednoho plešouna, který mě držel. Opět ale tak, že mu přímo neublížil.  Oba mě pustili a rozhlíželi se po zdroji nebezpečí. 

Vzduchem proletěl další šíp. A další. A další. Tentokrát nikoho nezasáhly, ale proletěli těsně kole jejich hlav. Někdo na ně střílel s přesnou muškou tak, aby jim neublížil.

A potom jsem ho konečně letmo spatřila. Jel k nám hnědovlasý muž na černém koni a nepřestával střílet šípy.

Chtěla jsem utéct, ale bolest v kotníku mi to nedovolila. Tak jsem se tam prostě svezla k zemi, schoulila se do klubíčka a jenom doufala, že mě nějaký šíp náhodou nezasáhne.

Lapkové vytáhli své dýky a vrhli se vpřed na mého potenciálního zachránce. Ten seskočil z koně a obratně vytáhl meč. I když byli lapkové v převaze, bylo nadmíru jasné, že nemají šanci. Ten muž jedním šikovným švihem odzbrojil hlavního a mířil mu teď hrotem meče na hruď.

"Ta nám za to nestojí," řekl šéf lapků a všichni tři se rychlostí blesku otočili a utíkali pryč, hlouběji do lesa.

On stál zády ke mně a díval se, jak prchají. Nemohla jsem si nevšimnout, jak je urostlý a svalnatý. Děkuji, pane, chtěla jsem říct, ale hlas jakoby mi uvízl v krku.

Ten hnědovlasý muž se otočil. Zatajila jsem dech. V tu chvíli jsem věděla, že je zle.

Dívala jsem se na svého budoucího manžela.