Přislíbená

10.

Utíkala jsem davem a neměla nejmenší tušení, co právě dělám. 

Zastavila jsem až na nějaké tržnici se spoustou stánků. Byly tu stánky s látkami a šátky, stánky s pečivem, ovocem a zeleninou a dokonce i stánky s keramikou. 

Stoupla jsem si na okraj a opřela se o stěnu jednoho domu. Co teď budu dělat? Kam půjdu? Rozhlížela jsem se kolem sebe a přemýšlela, na jakou stranu se vydám. V podstatě to bylo ale jedno. Všechny cesty pro mě vedly stejně - do neznáma.

"Ztratila jste se, slečno?" ozvalo se najednou za mnou. Strašně jsem se polekala. Rychle jsem se otočila. Usmívala se na mě nějaká dívka, věkově asi stejně stará jako já, možná o něco starší. Měla dlouhé světlé vlasy spletené do copánku, který ji sahal až k pasu.

Zvážila jsem své možnosti a už vymýšlela, jak se zeptat, kudy kam. Strašně jsem znervózněla. "Hledám tady někde ve městě výslužbu," vylétlo ze mě. Co že jsem to právě řekla? Tahle možnost mě taky napadla, ale hned jsem ji zamítla.

Ta dívka si mě očkem změřila od hlavy až k patě. "A co umíš?" zeptala se.

Jezdit na koni a střílet z luku, pomyslela jsem si. Ale to určitě nebylo to, co by chtěla slyšet. Nakonec jsem pokrčila rameny. 

Ještě jednou si mě změřila a potom se usmála. "Můžeme to s tebou zkusit," řekla nakonec.

"Jakože u tebe?" zeptala jsem se udiveně a až potom mi došlo, jak to vyznělo opovržlivě.

Ta dívka pokývala hlavou. "Ano. Já a můj manžel pracujeme v pekárně. Jelikož nám nedávno odešel čeledín, děvečka by se nám hodila. 

Nadšeně jsem kývla. Najednou mi přišla jako modré z nebe. Možná mám teď kam jít. Rozhodně lepší než zmrznout zimou v noci někde v lese. 

Ona ke mně s úsměvem natáhla dlaň. "Markytka."

"Amálka," vypadlo ze mě první jméno, které mě napadlo. Stiskly jsme si ruce. "Těší mě, Amálko. Naše pekárna je kousek odtud. Půjdeme?" Souhlasila jsem a vydala se za Markytkou.

"Odkud jsi?" optala se mě Markytka.

Musela jsem si rychle něco vymyslet. Lhát mi bylo proti srsti, ale co jsme měla říct? Byla jsem princezna, ale vzala jsem si vašeho krále a teď jsem královna. 

"Bydleli jsme s bratrem a otcem v chaloupce daleko odsud. Když otec zemřel, bratr mě vyhnal z domu a já musela jít do světa. A došla jsem až sem." Tohle byla ta nejhorší lež, jakou jsme kdy vymyslela. Tomu by snad nemohl uvěřit nikdo.

Markytka nahodila lítostivý výraz. "To je mi líto," řekla. Uvěřila. "A kolik je ti let?"

"Sedmnáct," odpověděla jsem po pravdě.

"Asi mi nebudeš věřit, ale chápu tě. Taky mi umřeli rodiče. Teď je mi devatenáct a mám jenom Janka, mého manžela."

Šly jsme a šly a Markytka stále něco vyprávěla. Byla dost upovídaná. Kolem nás procházela spousta lidí. Žena, nesoucí otep rákosu na rameni, dojička s vědry mléka, švec s kbelíky vody na vahadle. Všichni Markytku s úsměvem zdravili a ona jim milé pozdravy opětovala.

"Už jsme tady," řekla nakonec a ukázala na chaloupku u lesa. Nebyla velká, ale ani malá. Vedla mě dovnitř. Hned jak jsem vstoupila, ucítila jsem vůni čerstvého chleba.

Chaloupka měla jenom dvě místnosti. V té první stála obrovská pec a také jídelní stůl s židlemi. Ta druhá byla malinkatá , byla tam jen velká postel.

Do místnosti znenadání vešel mladý muž. Jeho havraní vlasy mu padaly do obličeje. Podezíravě se na mě podíval a prohlédl si mě od hlavy k patě. Chtěl něco říct, ale Markytka ho přerušila. "Janku, tohle je Amálka, naše nová děvečka."

Na tváři se mu rázem rozzářil úsměv. "Rád tě poznávám, Amálko." Kývla jsem. On se potom otočil na Markytku. "Takže naše nová pomocnice?"

"Ne, moje nová pomocnice," odpověděla mu s úsměvem, ale důrazně. Už jsem pochopila, kdo má v tomhle domě hlavní slovo. 

"Tak začneme," mrkla na mě a hodila mi koště, které stálo v rohu. Podívala jsem se na ní s výrazem, opravdu tady budu jenom zametat podlahu? Ona se začala smát. "Každý učedník přeci nejdřív zametá podlahu. Ani nevíš, kolik se při pečení nadělá nepořádku. Moc mi tím pomůžeš." 

Ujmula jsem se tedy koštěte a začala zametat podlahu. Na tom snad nebylo ani co zkazit. Celou chaloupku jsem pečlivě vymýtila, raději dvakrát a potom jsem ještě utřela prach. Chtěla jsem udělat dobrý dojem. 

"Páni, tady je čisto," usmívala se na mě Markytka, když vytahovala chleby z pece. "Janku, mám hotovo, můžeš jít na trh." Janek přiběhl do místnosti, vzal všechno, co Markytka upekla, a odešel. Tak moc to vonělo.

"Pomůžeš mi ještě vymáchat prádlo?" zeptala se a já přikývla. Vzaly jsme koš s bílým prádlem a Markytka mě dovedla k nedalekému rybníku. Voda byla studená, ale nic, co by se nedalo vydržet. 

Tolik jsem se soustředila na to, abych vše udělala pořádně, že jsem si ani nevšimla, že se na mě Markytka uličnicky dívá.

Potom jsem její pohled zpozorovala. Jak dlouho mě takhle pozoruje? "Dělám něco špatně?" znervózněla jsem. 

"Ne, vše v pořádku," odpověděla.

Nadzdvihla jsem levé obočí. "Tak proč se na mě takhle díváš?" 

"Proto," řekla a strčila do mě, takže jsem přepadla do vody. Když jsem se vynořila, Markytka se dusila smíchy. No počkej, pomyslela jsem si. Podala jsem jí ruku, aby mě mohla vytáhnout, když mou dlaň ale stiskla, stáhla jsem ji do vody za sebou.

Teď už jsme se smály obě. "To jsem měla čekat, takovou zradu," pronesla a prskala při tom vodu. 

Tak jsme se tam koupaly, potápěly a dělaly hlouposti, dokud se nesetmělo. To už mi začala být pěkná zima. I Markytce začaly drkotat zuby a tak jsme se se smíchem vydaly domů. 

"Co jste dělaly?" zeptal se překvapeně Janek, když jsme celé mokré vrazily do místnosti. "Máchaly jsme prádlo," sdělila mu ironicky Markytka. 

Měla jsem už hrozný hlad, ale na to asi myslela Markytka taky, protože přiskočila do kuchyně  a za deset minut už jsme všichni tři seděly u stolu a jedli večeři. Bramborová kaše sice nebyla nic moc, ale já byla tak moc hladová, že jsem ji zhltla bez poznámek a ještě si dala přidat.

Markytka a Janek potom odešli spát do jejich ložnice a já si ustlala na peci. Ještě příjemně hřála. 

Nemohla jsem ale usnout. Pořád jsem musela myslet na to, co se dnes stalo.

Utekla jsem svému osudu.

V skrytu duše jsem věděla, že se budu muset jednou vrátit.