Přislíbená

9.

Ten trůn patří i tobě. Teď jsi přece královna. To byla slova, která mi celý zbytek dne zněla v hlavě. Samozřejmě, že jsem věděla, že když si vezmu krále, stane se ze mě královna. Nějak jsem ale nečekala, že tomu bude někdo přikládat nějakou váhu.

Teď jsem seděla na posteli a dívala se do prázdna. Král netrval na tom, že se musím na svou svatbu vracet. Naštěstí. Doprovodil mě do mého pokoje a od té doby jsem byla zabraná do svých myšlenek. Sama. Dokonce i bez Amálky. 

Potřebovala jsem si události z posledních dnů nějak srovnat v hlavě, Během ani ne týdne se mi úplně změnil život. Přestěhovala jsem se a vdala se. Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Pořád jsem čekala, že se najednou probudím ve svém rodném zámku a oddechnu si, že tohle všechno byl jenom sen. To se ale nikdy nestane.

Teď jsem ze všeho nejvíc potřebovala být prostě sama. Jednou do mého pokoje sice vlezl Marek, nejspíš, aby mi vyhuboval a dotáhl mě zpět na mou svatbu. Zahrabala jsem se do peřin a dělala, že spím. On naštěstí neměl to srdce, aby mě probudil.

Ani nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla sama se svými myšlenkami, ale asi dlouho, protože se začalo stmívat. A já, vysílena myšlením, jsem upadla do hlubokého spánku.

Ráno jsem se probudil, právě když Amálka odcházela z mého pokoje. "Kampak jdeš?" zeptala jsem se ospale. Překvapeně se na mě otočila.

"Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit," usmála se na mě omluvně. 

"Už jsem stejně nespala," zalhala jsem. Usmála se. "Prr, spala jsi jako dudek. Dokonce jsi i chrápala." Vyprskla jsem smíchy. "Víš, že lhát se nemá!"

 "Přinesla jsem ti dopis," změnila najednou téma a ukázala na můj noční stolek, kde opravdu ležel červeně zpečetěný dopis. 

"Od tatínka?" zaradovala jsem se, ale ona mě přerušila. "Ne, od tvého manžela." 

Překvapeně jsem se na ní podívala. "Aha," pronesla jsem nechápavě. "A proč mi můj manžel posílá dopis, když mi to může přijít říct osobně?"

"Protože tady není. Musel odjet pryč," odpověděla.

Najednou se mě zmocnil obrovský vztek. Vstala jsem z postele a začala pochodovat po místnosti. "No tak to je výborný," říkala jsem si spíš tak sama pro sebe. "Tak on den po naší svatbě odjede bůhvíkam a nechá mě tady samotnou. V cizí zemi. V cizím království."

Potom ale moji zlost přemohla zvědavost a tak jsem prolomila pečeť na dopise a začala číst.

Má nejmilejší Anežko, 

s politováním Ti musím oznámit, že jsem musel odjet do sousedního království, kvůli uzavření mírové smlouvy. Doufám, že víš, že bych od Tebe neodjel, kdyby to nebylo opravdu nezbytně nutné. Nebudu pryč déle než týden.

Chtěl bych tě také informovat, že jelikož jsem jakožto král mimo hranice území, přebíráš moje funkce Ty, jako moje manželka a královna této země.

Poslední větu jsem si přečetla ještě pětkrát, abych se ujistila, že mě nešálí zrak. "On všechny pravomoci během jeho nepřítomnosti přehodil na mě," informovala jsem o tom překvapeně Amálku.

"Tak to mu na tobě musí hodně záležet," odpověděla. "Každý jiný král by to předal svým radním."

Najednou jsem si připadala hrozně důležitá. Dočetla jsem poslední slova dopisu.

Mám tě rád, Petr 

Mám tě rád. Stále jsem si to opakovala v hlavě. Nevědomky jsem se usmála. Mám tě rád.

"Co tam píše tak vtipného, když se takhle křeníš?" zeptala se náhle Amálka. Uvědomila jsem si, že se stále usmívám a tak jsem se pokusila dát své koutky zase dolů, ale nějak to nešlo. 

"Musím za Markem," řekla jsem a než se stihla na cokoliv zeptat, vystřelila jsem jako blesk z místnosti. Chtěla jsem se mu pochlubit.

Utíkala jsem k trůnnímu sálu, ale najednou jsem uslyšela bratrův hlas z královy pracovny.

Co tam dělá? Tam nemá co pohledávat!

"To je nepřipustitelné!" uslyšela jsem i druhý hlas. Marek se tam s někým hádal. Už od dětství mě učili, že nemám poslouchat cizí rozhovory, ale ze zvědavosti jsem na to nějak zapomněla.

Nakoukla jsem do místnosti. Stál tam Marek a králův rádce, ten kterého jsem si spletla s králem. Zrovna na Marka křičel. 

"Je to přeci domluvené v rámci míru! Je to domluvené už dvacet let. Je to dvacet let, co se narodil náš nynější král. Jeto dvacet let, co tehdy panovníci podepsali smlouvu, že si novorozený syn našeho krále vezme první dceru vašeho krále. "

"Situace se změnila," oponoval Marek. "Anežka je jediná dcera. Má tudíž vysokou hodnotu."

"Dostal jste za ni tisíc zlatých," rozčiloval se rádce. "Tak jak jsme se domlouvali v dopisech."

"Změnil jsem názor. Požaduji dva tisíce zlatých. Jinak Anežku vezmu a odvezu ji zase pryč."

Rádcovi sršely blesky z očí. "Dostanete oč žádáte," řekl nakonec přes zaťaté zuby.

"Výborně," promnul si ruce Marek. "Ale král se o tom nic nedozví. Jinak vše ruším." 

Ještě nikdy za celý život jsme nepocítila takovou zlost. Vystřelila jsem zpátky do svého pokoje a práskla za sebou dveřmi. "Ajéje," přiběhla za mnou Amálka. "To tě Marek tolik naštval?"

"Odcházím," prohlásila jsem. Vykulila na mě oči. "Prosím?"

"Tak já ti něco povím," křičela jsem na ni. Ona v tom byla chudák úplně nevinně, ale já jsme byla tak moc rozzlobená, že mi ani nedošlo, že na ni křičím.

"Byla jsem zasnoubená už tři roky před tím, než jsem se vůbec narodila. Všichni to věděli a celých sedmnáct let mi to tajili. A ještě něco. Marek vydíral rádce. On si za mě naúčtoval dva tisíce zlatých. Amálko, on mě normálně prodal! Prodal mě, jako nějakou věc. A to všechno za zády Petra!" 

Ale teď už jsem byla přesvědčená. Odejdu. Uteču. Nejsem přeci žádná věc, s kterou by se mohlo obchodovat. Na postel jsem začala házet vše, co bych mohla na útěku potřebovat.

"Nikoho nezajímá, co chci, nebo jak se rozhodnu. Ale s tím je konec. Teď budu dělat to, co chci já. A ty budeš stopovat, za jak dlouho si Marek všimne, že tu nejsem." 

Všechny věci, co jsem naházela na postel - peníze, oblečení, jídlo - jsem si zabalila do uzlíčku. 

"Jsi si jistá, že je to dobrý nápad?" přerušila mě Amálka. "Jen chci říct, že jsi teď královna. Tvůj manžel na tebe spoléhá."

"Já se neprosila o to být královnou," odsekla jsem. Přehodila jsem přes sebe plášť, vzala uzlíček a vykročila rázně pryč. 

Amálka cupitala za mnou a vymlouvala mi mé rozhodnutí. "Aní, vzpamatuj se, prosím tě. Víš jak to dopadlo minule. Teď tady nemáš svého manžela, aby tě zachraňoval." Moc jsem ji neposlouchala. 

Poháněla mě čirá zlost. Míchaly se ve mně i další emoce. Smutek. Zklamání. Ale hlavně zlost.

Podvědomě jsem věděla, že toho budu litovat, ale přesto jsem měla pocit, že to musím udělat.

Rychle jsme prošly hlavní bránou, tak aby vojáci na stráži neměli tušení, ani pochybnosti.

"Máš plán?" zeptala se mě Amálka. "Ne," odpověděla jsem ji a pokračovala přes most směrem do města. Za mostem jsem  se zastavila. "Amél, vrať se, prosím, do zámku," řekla jsem jí.

"Prosím tě, měj rozum," prosila mě. Zavrtěla jsem hlavou.

Naposledy jsem ji objala a ztratila se v davu.