Přislíbená

21.

Probudilo mě nepravidelné houpání. Uvědomila jsem si, že jedu na koni. Zprudka jsem otevřela oči a trhla sebou. Kde to jsem?

Kdyby mě Petr tak dobře nedržel, spadla bych z koně. "Dobré ráno, Růženko," pošeptal mi do ucha. Protáhla jsem se. Bylo mi strašně špatně a navíc mě všechno bolelo z dlouhé jízdy na koni. 

"Dobré," pozdravila jsem ho nazpět. "Kde jsme?" zajímalo mě. 

"Skoro doma. Prospala jste celou cestu má tajemná zachránkyně," řekl. Překvapeně jsem se na něj podívala. Opravdu jsem spala tak dlouho? Opřela jsem se o něj a ještě na chvíli zavřela oči. Zatočila se mi hlava a začalo se mi chtít zvracet. Nejspíš z toho věčného natřásání, jak jedeme na koni, pomyslela jsem si.  

Asi po půl hodině jsem opravdu spatřila věže našeho paláce. Ihned po příjezdu jsem seskočila z koně a ruku v ruce jsme s Petrem běželi vstříc našemu sladkému domovu. 

Ve dveřích nás nedočkavě očekávala Amálka. Běžela jsem ji obejmout. Myslela jsem, že bude šťastná, že jsme se všichni v pořádku vrátili, místo toho ale byla tak sklíčená, jako bychom ve válce všichni zemřeli. V očích měla slzy.

"Je mi to tak strašně líto," křečovitě mě obejmula a hladila mě lítostivě po vlasech. Vůbec nic jsem nechápala. Co mi teď uniká? Vždyť jsme se všichni z války vrátili!

"Co se stalo?" zeptala jsem se opatrně. "Ty to nevíš?" odtáhla se a překvapeně se mi podívala do očí. "Vy jste jí to neřekli?" obrátila se na Petra a Kubu, kteří stáli za námi. Otočila jsem se na ně. Co mi zase tajili? Čekala jsem, že se na mě budou dívat provinilými výrazy, k mému překvapení byli ale zmatení stejně jako já. Stalo se tu snad něco, za tu dobu, co jsme byli pryč?

"Vy to vůbec nevíte?" zeptala se překvapeně Amálka. Zmateně jsme po sobě pokukovali. Vůbec jsme nevěděli, o čem Amálka mluví. "Co se stalo?" zopakovala jsem ještě jednou.

Amálka si povzdechla. "Pojď si radši sednout," navrhla. Vůbec jsem nevěděla, kvůli čemu je takový povyk, každopádně jsme ji společně s Petrem a Kubou následovali do jednoho ze salónků.  

Sedla jsem si do polstrovaného křesla a ze stolu, kde byla mísa s ovocem, jsem si vzala jablko, do kterého jsem se s chutí zakousla. Amálka si sedla vedle mě a chytila mě za ruku. "Tak?" pobídla jsem ji. 

"Anežko, musíš být statečná," pronesla soucitně. Trochu jsem znervózněla. Co mi u všech čertů chce říct? "Tvůj otec," odmlčela se a stiskla mou dlaň ještě silněji, "tvůj otec je mrtvý."

Najednou, jako by se zastavil svět. Kdybych neseděla, podlomil by se mi kolena. I teď jsem ztrácela kontrolu nad svým tělem. Ruka, ve které jsem držela jablko, mi povolila a nakousnuté jablko se odkutálelo pryč. 

"To není možné," řekla jsem děsivě klidným hlasem. Tohle není pravda. "To není možné. Ještě před třemi dny jsem s ním mluvila," vyvracela jsem Amálčino tvrzení. "To není možné," nemohla jsem si to připustit. Nemohla jsem tomu uvěřit.

"Dnes ráno," pokračovala Amálka se slzami v očích, "přijel posel tvého otce. Tvůj otec včera večer navždy odešel."

Najednou mi to začalo všechno zapadat do sebe. Má Mariana, má drahá Mariana. Už dlouho nebude sama. Pořád dokola mi zněla v hlavě jeho slova jako ozvěna. Teď už jsem chápala jejich význam. Věděl, že umírá, věděl to. To byl nejspíš důvod, proč mi svou armádu půjčil. Chtěl, abych měla alespoň Petra, když nebudu mít jeho.

Oči se mi zaplavily prvními slzami. Je to pravda. Je to opravdu pravda. Chtěla jsem odejít pryč. Chtěla jsem být sama. Nechtěla jsem, aby mě někdo zase viděl takhle nešťastnou a slabou. Zvedla jsem se. Má nevolnost se opět vrátila. Zatmělo se mi před očima a já cítila, jak padám. Už jsem čekala, jak dopadnu na tvrdou zem, ale bylo mi to jedno. Všechno mi bylo jedno.

Na poslední chvíli mě chytily Petrovi paže. Vzal mě do náruče a odnášel pryč. Skoro jsem to ani nevnímala, jenom jsem plakala na jeho rameno. Donesl mě do naší ložnice a položil na postel. Zabořila jsem hlavu do polštářů. Začal mě jemně hladit po vlasech. 

"Jdi, prosím," řekla jsem jenom. Přestal mě hladit a zvedl se. Pochopil. Pochopil, že jsem potřebovala být sama.

Teď už nemáš nikoho, ozvalo se moje podvědomí. Rodiče zemřeli, bratr utekl. Zvedla jsem se a zavrtěla hlavou. 

To není pravda!

Mám Petra, milujícího a oddaného manžela.

Mám Amálku a Kubu, přátele, kteří budou stát vždycky za mnou.

Trochu mě to uklidnilo. Přesto jsem se nemohla smutku a tísně v srdci zbavit. Odešel. Opravdu odešel. Už ho nikdy neuvidím. Už ho nikdy neuslyším. Už ho nikdy neobejmu. Z očí mi začaly vytékat další slzy. Nestihla jsem se rozloučit. 

Vyčerpáním  z pláče jsem usnula. Těsně před tím, než jsem se propadla do temnoty mi do hlavy svitnul hlásek naděje. Už není sám. Už není sama. Jsou tam nahoře spolu.

Probudila jsem se okolo poledne. Stalo se to. Opravdu se to stalo. K mému překvapení jsem už necítila takový smutek. Tedy cítila, ale ne tak obrovský. Moje srdce už přešlo do fáze smíření. 

Vedle mě ležel Petr. Nespal, jenom odpočíval. Překulila jsem se k němu. Objal mě. 

"Jak se cítíš?" zeptal se. Bylo mi jasné, že chce vědět, jak moc moje srdce krvácí. Vzdychla jsem. "Teď už jsou šťastní oba dva. Můžou být spolu," pronesla jsem. 

Políbil mě do vlasů. "Teď už jsou tam všichni. Tvoji rodiče i ti mí. Dívají se na nás a drží nad námi ochrannou ruku. Společně. Naši otcové si budou náramně rozumět," řekl. Zasmála jsem se, ale potom zase zvážněla. 

"Petře, chtěla bych tam jet. Ještě naposledy, než se všechno změní," zaškemrala jsem. Váhal. Věděla jsem, že má hodně práce tady. Neměl čas jezdit se mnou. Válka si vyžádala velké škody a všechno teď záviselo jenom na něm. "Pojedu sama," dodala jsem nakonec.

Zvedl se do sedu a mě tím pádem vyklopil ze svého objetí. "Nepřipadá v úvahu," začal, ale já ho rychle přerušila.

"Už jsem velká holka, Petře. Zvládla jsem sjednotit vojsko a jít do války. Zvládnu sama dojet do svého rodného království," stála jsem si za svým. Viděla jsem, že se mu můj návrh ani trochu nelíbí. Věděl však, že je moje přání oprávněné, takže nakonec svolil.

"Pošlu s tebou ale moje nejlepší vojáky," stál si za svým. "Nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo." Jeho slova mě zahřála u srdce a zacelila jednu pomyslnou ránu po mém smutku.

Po chvilce jsem stála na nádvoří a Petr mi pomáhal do sedla. Obklopovalo nás šest nejlepších královských vojáků. Petr jich chtěl původně poslat jednou tolik, ale to jsem zamítla. Co by se mohlo stát?

Na cestě probíhalo vše hladce až do chvíle, kdy na lesní stezce ležel povalený kmen stromu. A za ním další. Vzdychla jsem. Tohle koně nikdy nepřekročí. Museli jsme jet oklikou. Najeli jsme na užší, zarostlejší a tmavší cestu. 

Od té doby jsem měla špatný pocit. Pobídla jsem všechny, abychom jeli rychleji. Kdykoliv se někde něco v lese šustlo, přidala jsem na rychlosti. Litovala jsem, že jsem nedala na Petrovu radu a nevzala s sebou více vojáků. Alespoň pro lepší pocit.

Najednou na cestu před nás skočili ze stromů čtyři muži. Byli celí otrhaní a v rukou drželi dýky a sekery. To samé za námi a z boků. Byli jsme obklíčeni. Všechno mi v tu chvíli došlo. Ty spadlé stromy, to všechno byla past, jak nás dostat na užší cestu.

V následujících chvílích se stalo několik věcí. Mí vojáci mě obklopili a začali bojovat s lapky. Byli připravení mě chránit, do posledního muže. O pár sekund později vjeli na cestu cizí vojáci a začali se bít také. Nevěděla jsem, jestli jsou s námi, nebo proti nám.

Byla jsem strašně vyděšená. Když se do mého koně zabodla sekera, vzepjal se na zadní. Snažila jsem se stůj co stůj udržet v sedle, ale nedokázala jsem to.

Spadla jsem z koně a pořádně se uhodila do hlavy. Všechno jsem najednou vnímala jako z dálky. Matně jsem slyšela křik vojáku a řinčení mečů. Předtím, než jsem upadla do bezvědomí, jsem cítila, jak mě někdo vzal do náruče.

"Neboj se, maličká, už jsi v bezpečí," pošeptal mi do ucha.

A potom už jen tma.