Přislíbená

11.

Ráno mě probudila Markytka. "Vstávej, Amálko, práce nepočká." 

Zachumlala jsem se hluboko do své peřiny. V noci jsem se vůbec nevyspala. Pec byla strašně tvrdá, takže jsem teď měla rozbolavěné celé tělo. Co bych teď dala za svou měkkou postýlku.

"Kolik je hodin?" pípla jsem. Muselo být hodně brzo ráno, protože venku bylo ještě šero. "Je před pátou. Tak vstávej, máme hodně práce." 

"Před pátou?" zopakovala jsem nevěřícně po ní. "A v kolik ty tak nějak jako normálně vstáváš?" zeptala se překvapeně. Musela jsem se hodně přemáhat, abych neřekla, že vstávám o pár pěkných hodin později. "Taky takhle nějak," zalhala jsem a neochotně vylezla z pece.

Převlékla jsem a začala zametat podlahu. Zase. Když už jsem myslela, že se tam uzametám, mávla na mě Markytka rukou. 

"Tak jo, myslím, že máš učňovskou práci za sebou. Teď tě něco naučím," řekla a postavila na stůl před nás obrovskou mísu. "Takhle se dělá chléb. Mouka, voda, droždí, sůl a kmín." Nasypala do mísy potřebné ingredience a posunula ji ke mně. "Teď míchej."

Ujala jsem se vařečky a začala míchat. Vůbec mi to nešlo. Těsto bylo hrozně tuhé, a tak mě už po chvíli začala bolet ruka. Nic jsem na sobě ale nenechala znát. 

Trvalo ještě dalších dvacet minut, než těsto začalo držet při sobě a Markytka usoudila, že je hotové. Ona mezitím stihla udělat pět takových. Poté, co jsem přikryla můj výtvor utěrkou a dala kynout, jsem se pustila do dalšího.

Pořád mi to ale nešlo. Za celé ráno jsem stihla udělat čtyři. Myslela jsem, že mi odpadne ruka. Markytka jich na rozdíl ode mě udělala minimálně patnáct.

Potom se naštěstí posadila ke stolu a pobídla mě, abych si přisedla. Vypily jsme si společně čerstvé mléko a já byla ráda, že mám chvíli klid.

Ten ale moc dlouho netrval. Po pěti minutách Markytka vstala a já ji neochotně následovala. 

"Podívej, tohle je těsto na preclíky a tohle na koláčky," ukázala na další mísy, kterých jsem si předtím nevšimla. Vůbec nevím, kdy je stihla vyčarovat. "Tohle těsto je už vykynuté," pravila, když z jedné mísy sundala utěrku. 

Kývla jsem. Vykynuté těsto jsem poznala moc dobře. Když jsem byla malá, hodiny jsem trávila pozorováním kynutého těsta v zámecké kuchyni. Celé dopoledne jsem seděla na židli a dávala pozor, aby těsto neuteklo. Vždy jsem na něj pozorně dohlížela a byla připravená vystartovat, kdyby si těsto náhodou nadzvedlo utěrku a chtělo uprchnout. To se k mé smůle nikdy nestalo.

Markytka vyklopila jedno těsto. "Podívej, takhle se udělá preclík. Vytvaruješ váleček, zatočíš do kruhu a konce propleteš," vytvořila ukázkový a dokonalý preclík.

Podívala jsem se na ní výrazem á la budeš mi to muset ukázat mnohem, mnohem pomaleji. Ona tedy postup zopakovala. Zkusila jsem to udělat stejně. Vzniklo z toho něco, co by se se zapojením bujné fantazie možná dalo považovat za preclík.

Chtěla jsem ho udělat znovu a lépe, ale Markytka mě zastavila. "Žádný učený přeci z nebe nespadl," usmála se a můj první preclík dala na plech. 

Pokračovala jsem tedy dál. Dalších několik vypadalo hodně podobně, jako ten první, ale potom jsem se začala zlepšovat. 

Samozřejmě mi to nešlo tak od ruky jako Markytce, ale alespoň už moje preclíky vypadaly trochu jako preclíky. Společně nám to šlo jako po másle. 

Potom jsme se pustily ještě do koláčků. Markytka mezi tím zvládla i dát péct chleby. Vůbec nevím, jak to dělá, má opravdu jen dvě ruce.

Nakonec jsme všechno daly do pece a to znamenalo, že konečně nastala ta fáze čekání. Vyčerpaně jsem si sedla ke stolu. Nikdy mě nenapadlo, že je práce pekaře tak strašně náročná.

 Mezitím co já jsem jen tak nic nedělala, Markytka nám naservírovala oběd. Rychle jsem ho spořádala. 

Janek potom vytáhl z pece všechno, co jsme daly péct. "Ty jo, holky, dneska toho ale je!" Markytka kývla směrem ke mně. "To protože máme takovou pomocnici." Musela jsem se pousmát.

"Nepůjdeme zase vymáchat prádlo?" mrkla na mě Markytka, když Janek odešel. Bylo mi jasné, že u vody prádlo máchat rozhodně nebudeme. Vyšly jsme tedy k rybníku, ale to prádlo jsme nějak zapomněly doma. 

Z vody jsme vylezly, až když jsme byly na kost promrzlé. A to bylo až k večeru. 

S večeří jsem tentokrát Markytce pomohla. Zrovna mi vysvětlovala, jak se dělají vaječné omelety, když do místnosti vrazil Janek. "Neuvěříte, co se stalo."

Obě jsme se strašně polekaly a vzhlédly jeho směrem. "Ta mladá královna utekla ze zámku," pokračoval Janek.

Hm, tak to na to Marek přišel opravdu brzy, pomyslela jsem si. Janek ale s výčtem  novinek ještě neskončil. "Kvůli tomu se taky vrátil náš král!"

Málem jsem se zadávila omeletou. "Cože?" vypadlo ze mě. Oba se na mě překvapeně podívali. "Ani jsem nevěděla, že váš král je pryč," snažila jsem se to zamluvit. 

Petr se vrátil kvůli mně? Proč? Hlavou mi nyní vířilo tisíce otázek. 

Najednou Markytka uhodila pěstí do stolu. "A já se jí vůbec nedivím! Já bych taky utekla, kdybych si musela vzít někoho, koho nechci!" 

"Lásko, ty nic takového řešit nemusíš, protože nejsi královna," odpověděl Janek na její výrok. Ona se začala smát. Potom se políbili. Musela jsem se pousmát.

A potom mě píchlo u srdce.

A musela jsem si připustit to, co jsem celou dobu zapírala.

Chyběl mi Petr.