Přislíbená

14.

Jakmile se za ním zavřely dveře, po tváři mi začaly téct proudy slz. Zabořila jsem svou hlavu do polštářů a plakala, hodně plakala.

Po chvilce někdo vešel do pokoje. Vzhlédla jsem ke dveřím. Přes slzy jsem už skoro neviděla, a přesto jsem poznala, že tam stojí Amálka. 

Zvedla jsem se z postele a utíkala k ní. Objala jsem ji tak horlivě, až jsem nás málem obě povalila k zemi. Ona mi objetí opětovala. 

Svezla jsem se k zemi a nepřestávala plakat. Amálka si klekla na zem vedle mě. Položila jsem si hlavu na její klín a ona mě začala jemně hladit po vlasech.

"Všechno jsem zkazila, úplně všechno," dokázala jsem říct mezi vzlyky. 

Jak jsem mohla Petra takhle zklamat? On na mě spoléhal. Spoléhal na mě a já se vypařila při první chvíli, kdy jsem k tomu měla příležitost. 

"Teď mě bude nenávidět do konce svého života," rozplakala jsem se ještě víc, když jsem to teď řekla nahlas.

"Nebude," řekla najednou Amálka.

Vzhlédla jsem k ní. "Cože? Jak to myslíš?" zeptala jsem se překvapeně. 

Ona se usmála. "Petr tě má rád. Ani nevíš, jak se o tebe bál. Hledal tě celou dobu. Bylo vidět, že umírá strachem. Je jenom rozzlobený. A to se mu rozhodně nemůžeš divit. Ale určitě tě nebude nenávidět."

Trochu se mi ulevilo. "Ale co mám dělat, aby se na mě nezlobil? Alespoň ne tolik," zeptala jsme se. Musela jsem působit hodně zoufale. 

"A co za ním zajít a říct mu pravdu. Že je ti to líto. Že tě to opravdu mrzí," odpověděla.

Kývla jsem hlavou. Zase měla pravdu. Jako vždycky.

"Ale co mu řekneš, musíš vymyslet sama. S tím ti nepomůžu," pravila. Přikývla jsem. Nic takového bych od ní ani nechtěla. "Hlavně musíš mluvit odtud," ukázala si na srdce.

"Amálko, kdy se z tebe stal vztahový poradce?" musela jsem dodat. Ona se jenom zasmála a nechala mě o samotě.

Ještě dvě hodiny po tom jsem rázovala po místnosti tam a sem a vymýšlela, jak se omluvím. Ani jsem si nevšimla, že už se setmělo. Nakonec jsem to vzdala a řekla si, že budu improvizovat. Teď nebo nikdy!

Ani nevím jak, ale najednou jsem došla až k jeho pracovně. Předpokládala jsem, že bude tam. Chvíli jsem tam jen tak nehnutě stála a odhodlávala se. 

Po nějaké chvíli jsem pozvedla ruku ke dveřím, abych mohla zaklepat.

Ne, tohle není dobrý nápad. Otočila jsem se a chtěla odejít. Petr mě nechce vidět. Určitě by mě vyhodil.

Ale za zkoušku nic nedám. Nakonec jsem se opět otočila a opět stála před dveřmi jeho pracovny.

Zavřela jsem oči a jemně zaklepala na dveře. Ani jsem nečekala, až mě vyzve dál a rovnou jsem vklouzla do místnosti, dřív než bych si to stihla zase rozmyslet.

Petr seděl za masivním leštěným psacím stolem. Na podlaze poblíž stál velký glóbus a celou místnost lemovaly přeplněné knihovny. 

Byl bez kabátu, jen v kalhotách pod kolena a košili zdobené jemnými krajkami. Se zamračeným výrazem vyřizoval korespondenci, když ale zjistil, že jsem za ním přišla, přestal se mračit. Odložil dopis, který právě četl a mile se usmál.

"Neruším?" pípla jsem nervózně. 

"Ty nikdy nerušíš," opověděl a vstal od stolu. Že už by nebyl tolik rozzlobený?

Přešel až ke mně. Spolkla jsem svou pýchu a podívala se mu do očí. "Mě to tak strašně mrzí," řekla jsem úplně upřímně. 

"Já jsem opravdu nechtěla. Nechtěla jsem tě takhle zklamat. Nechtěla jsem utéct. Nechtěla jsem utéct od tebe. Byla jsem strašně rozzlobená na Marka, že mi vůbec nedocházelo, co dělám. A potom už bylo pozdě."

Celé jsem to na něj vychrlila. Teď mi bylo líto, že jsem si trochu víc nepromyslela, co řeknu. Nervózně jsem čekala, co on na to. 

Petr zavřel oči a otočil se ke mně zády. Díval se ven z okna do černočerné tmy a nic neříkal. Vůbec nic.

Chtěla jsem padnout k jeho nohám a odprosit ho. V tu chvíli mi ale došlo, co musím udělat. Věděla jsem přesně, co mám říct.

Už jsem se nadechovala, abych ta slova mohla pronést, ale on mě přerušil. "Dost jsem přemýšlel," začal. "O nás dvou. Chtěl jsem ti jen říct, že nebudu proti, kdyby ses chtěla vrátit domů za otcem."

"C-cože?" dostala jsem ze sebe. Tohle jsem opravdu nečekala. "Proč?"

"Anežko, já vidím, že jsi tu nešťastná. A to nechci," pronesl smutně, stojíc stále zády ke mně. 

Co jsem to provedla? Já se přeci nechci vracet zpět!

"Chci tu zůstat s tebou," pronesla jsem potichu a doufala, že mu to konečně dojde. 

"Nechci, abys tu zůstávala jenom proto, že jsme teď manželé," odvětil.

Ale tak to přeci není! 

"Počkej, ty tomu nerozumíš! Chci tu zůstat s tebou, protože," odmlčela jsem se. Trochu jsem se pousmála a jemně chytila oběma rukama jeho levou dlaň. "Myslím, že tě mám ráda," dořekla jsem. 

Prudce se otočil a podíval se mi překvapeně do očí. 

Zvedl svou pravou dlaň a opatrně ji mi ji položil na tvář, jako by se bál, že se mu vytrhnu. Palcem mě jemně pohladil po líčku.

V žaludku se mi rozletěli motýlci. Vzrušením jsem málem zapomněla dýchat. 

Trochu se ke mně naklonil. Stále mi hleděl do očí a jako by v nich hledal svolení.

Nepatrně jsme kývla.

Naše rty se začaly pomalu přibližovat, až se nakonec spojily.