Přislíbená

23.

Vzdychl a konečně začal. 

"Vyrůstal jsem jako ty - jako urozené dítě královských rodičů, vychováván otcem a jeho manželkou. Přestože to nebyla moje matka, vždycky jsem ji za ni považoval a vždycky i budu. Vyrůstal jsem s tebou a později i s Amálkou za otcovy výchovy, všechno se jevilo růžově a výrazy jako "následník trůnu" nebo "budoucí král" mi byly cizí.

Čím jsem byl starší, tím mi nějak tak víc docházelo, že jednou budu jako prvorozený syn králem, ale stále jsem tomu nepřikládal žádnou váhu. Přece jenom jsme byli tak mladí a jediné co nás zajímalo, byla jízda na koni a vyvádění dalších hloupostí.

Jenže potom, když mi bylo sedmnáct, mi otec řekl tu krutou pravdu. Dozvěděl jsem se, kdo opravdu jsem a taky to, že králem nikdy nebudu. A to byla ta chvíle, kdy se to mezi námi tak strašně pokazilo, mojí vinou samozřejmě. Najednou jsem na tebe začal žárlit. Viděl jsem v tobě to oblíbenější dítě a začal ti závidět. Měla jsi být královnou a já nikým. 

Zapřísáhl jsem se, že ti to nedaruju. Měl jsem v úmyslu ti všechno tolik zkazit, abys sama chtěla odstoupit. Samozřejmě se mi to nepovedlo a jak jsem později zjistil, ani by to nešlo. Ty jsi prostě měla dáno do vínku, že budeš královnou. 

V tom případě jsem ti chtěl znepříjemnit alespoň tvoje manželství a vztah s Petrem. Ani to se mi nepovedlo. Upřímně se myslím, že to z Petrovy strany byla láska na první pohled, jenom tobě to chvíli trvalo. Měli jste obrovské štěstí. V tomhle jsi nevyhrála jenom ty, ale hlavně on. Má neuvěřitelné štěstí, že má tebe. Takovou krásnou, milující, věrnou ženu s těmi nejlepšími úmysly a čistou duší."

Na chvíli si oddychl a políbil mě ze strany na čelo, zatímco já jsem se usmívala nad jeho upřímným popisem sebe samotné. Hned ale pokračoval.

"V tu chvíli jsem byl vzteky bez sebe. Potřeboval jsem, aby ses mě bála a měla ke mně respekt, abys mě mohla posunout v pomyslném žebříčku moci nahoru. Proto jsem na tebe vztáhl meč. Anežko, přísahám, že není míra, na které by se dalo určit, jak moc toho lituju. 

V tu chvíli, kdy jsem ti tolik ublížil, jako by se mi rozednilo. Došlo mi, jak strašně jsem se k tobě choval, jak strašně jsem zklamal, hlavně jako bratr. Za tohle se nikdy nepřestanu nenávidět." 

Na chvíli se přerušil. Z očí mu začaly téct slzy lítosti a zahanbení. Trochu se ode mě odtáhl.

"Marku," začala jsem, ale on mě přerušil. "Ne, Anežko, nezasloužím si tvoji lítost, ani tvůj soucit," špitl. Viděla jsem jeho upřímnou bolest, kvůli jeho vlastnímu chování. Posunula jsem se zpátky k němu a obejmula ho ještě pevněji než předtím.

"Marku, neplakej, můj drahý! Už jsem ti dávno odpustila, a jestli jsem se na tebe někdy hněvala, tak to bylo před tak strašně dlouhou dobou, že už si na to ani sama nepamatuju," chlácholila jsem ho. Políbil mě do vlasů, a když viděl můj výraz dychtící po konci příběhu, pokračoval. 

"Když jsem přijel domů, otec mě chtěl uvěznit, vyhnat, vydědit. Vůbec jsem se mu nedivil a dokonce jsem s ním souhlasil. Řekl jsem mu, že odejdu, aby se na mě už nikdy nemusel podívat. Však ani já jsem nemohl vidět svůj odraz v zrcadle, tolik jsem se styděl.

Táta to pochopil, pochopil, že vím, že jsem udělat obrovskou chybu. Nabídl mi nový život. Udělal ze mě správce a nechal najmout nové služebnictvo, kde mě nikdo neznal. Věděli o mě jenom otcův rádce a generál. A vlastně ještě naše hospodyně."

"A to jsi byl celou tu dobu někde zavřený, aby tě nikdo neviděl?" zeptala jsem se. Stále mi na tom něco nesedělo. 

"Ne, maličká, neblázni," začal se smát. "Ono to bylo totiž ještě trochu jinak. Opravdu jsem byl správce a zastával jeho funkce, před ostatními jsem se ale choval jako obyčejný sluha. Začal jsem říkat, že správce nikdy nikdo neviděl a ostatní tomu začali věřit. Udělal jsem se své funkce záhadnou a tajemnou postavu, který vlastně ani neexistovala."

Pomalu jsem vstřebávala všechny ty informace. Všechno do sebe opravdu zapadalo. "Mám ještě jednu otázku," ozvala jsem se. "Jak to, že jsi mě zachránil? To přeci nebyla náhoda, ne?"

"No," začal provinile, "to opravdu náhoda nebyla. Od té doby, co jsi navštívila otce s prosbou vypůjčení jeho armády, pohybovali se v tvém okolí naši zvědové."

Prudce jsem se na něj otočila. "Ty jsi mě nechal sledovat?" zeptala jsem se a nemohla do svého hlasu nepřidat trochu rozčilení.

Pokrčil rameny. "Zní to strašně, když to takhle řekneš, ale vlastně ano." Když viděl moje podrážení, snažil se svůj čin obhájit. "Vysvětlím ti to! Šlo jenom o tvé bezpečí. A taky se nám to vyplatilo. Když ses rozhodla, že sem pojedeš sama, jeden ze zvědů ke mně okamžitě vyjel, aby mi to oznámil. Vydal jsem se ti s pár vojáky ihned naproti, abych na tebe dal pozor. 

Když jsem tě skoro potkal na půl cesty, začal jsem tě sledovat. Nechtěl jsem tě vystrašit, nebylo by moc moudré, abych se ti tam v lese hned ukázal. Opravdu jsem tě chtěl jenom chránit, měl jsem o tebe strach. Potom, když vás přepadli, se moje pomoc hodila. A zbytek už vlastně znáš." 

Teď už jsem chápala úplně všechno. Tolik mě těšilo, že se o mě Marek zase bál a strachoval. 

"Děkuju," zašeptala jsem. Překvapeně se ode mě odtáhl. "Ještě budu dlouho splácet to všechno, co jsem ti udělal," řekl nakonec. Jenom jsem zakroutila hlavou a znovu si ji položila na jeho rameno. Seděli jsme takhle dobrou chvíli, každý ponořený do vlastních myšlenek. 

Najednou jsem zpozorovala jezdce na koni, který velice rychle přijížděl po hlavní cestě směrem k zámku. Kam asi spěchá, pomyslela jsem si. 

Náhle mi to došlo.

Vyskočila jsem ze zábradlí, div jsem opravdu málem nespadla dolů. Marek mě hned následoval. "Co se děje?" zeptal se překvapeně a vystrašeně zároveň. Šťastně jsem se na něj otočila a vzala jeho ruce do těch svých. Na mém obličeji se rozprostíral ten největší úsměv za poslední dobu.

"To je Petr!" zvolala jsem radostně a ukázala na jezdce. "Přijel za mnou!"