Přislíbená

18.

Říká se, že život je jako houpačka. Že jednou je nahoře a podruhé dole. A já to můžu potvrdit. Už skoro rok jsem žila spokojený život. Žila jsem se svým milujícím manželem a nejmilejší zamilovanou přítelkyní. Konečně jsem byla šťastná. Jenže potom přišel ten dopis, který nás zase všechny srazil na kolena.

***

Seděla jsem na stupínku před trůnem, hlavu složenou v dlaních a plakala. Z jedné strany vedle mě seděla Amálka a hladila mě soucitně po vlasech a z druhé strany Kuba. Petr rázoval před trůnem tam a zpátky a nepřestával se mračit. V ruce držel rozbalený dopis a pomalu, ale jistě ho mačkal v ruce.

"Proč?" zeptala jsem se přes vzlyky. "Proč teď?" plakala jsem. 

"Netuším," odpověděl zostra. "Tohle se přeci nemělo stát! Měli jste přeci mírovou dohodu!" pronesla jsem beznadějně. 

Zvedla jsem se ze stupínku s přiběhla k němu. Skočila jsem mu do náruče a objala ho ze všech sil. "Nejezdi," špitla jsem, přestože jsem věděla, že má  slova nemají sebemenší význam.

"Sama víš, že musím," odpověděl a objal mě ještě pevněji.

Do trůnního sálu vtrhl Petrův generál. "Vaše výsosti, musíme vymyslet válečnou taktiku," oslovil ho. "Pokud možno okamžitě," podíval se na mě. Odtáhla jsem se od něj. Ještě mě políbil na čelo, než odešel se svým generálem a Kubou do pracovny.

Až teď mi došlo, jak jsem strašně unavená. Bylo krátce po půlnoci, když přijel posel krále Vavřince, krále, který nám vyhlásil válku, a vytáhl nás všechny z postele. Už několik hodin jsem doufala, že tohle je všechno jednom sen. Děsivá noční můra, ze které se co nevidět probudím.

Stála jsem uprostřed trůnního sálu jako solný sloup a dívala se nepřítomně před sebe. Amálka mě opatrně chytla za ruku, čímž na sebe upoutala moji pozornost. Otočila jsem se na ní. V ruce držela svícen, který vrhal na stěny naše stíny, takže celá místnost teď vypadala dost děsivě.

"Pojď do postele. Ať se alespoň trochu prospíš," zašeptala soucitně. Nepřítomně jsem kývla. Došla jsem do ložnice, která patřila mě a Petrovi a lehla si do naší postele. 

Ani jsem nepředpokládala, že bych mohla usnout. K mému překvapení jsem upadla do říše snů hned potom, co jsem zavřela oči. Asi jsem byla moc vysílena pláčem, strachem a beznadějí.

Párkrát jsem zamžourala očima. Venku už dávno vyšlo sluncem takže mě paprsky šimraly po tváři. Trochu jsem se zavrtěla a neohrabaně se posunula na Petrovu půlku, za účelem vklouznout do jeho hřejivé náruče. Jenže Petr tam nebyl. 

Prudce jsem se posadila. Vše mi hned došlo. Vyklouzla jsem z postele a jenom v noční košilce utíkala do jeho pracovny.

Petr a generál stále seděli u stolu a unaveně debatovali o postupu. Ani únava je neodradila. Kubu už spánek ale přemohl a tak tam, hlavu složenou v dlaních, oddychoval, nevědíc o světu.

Přišla jsem k Petrovi a ruce mu obmotala kolem krku. "Kdy?" vyřkla jsem otázku, jež mluvila za vše. Otočil se a přitáhl si mě do klína. "Bude trvat asi týden, než připravíme vojenskou výpravu a pak," polknul. "Nikdo neví, jak dlouho bude tohle celé ještě trvat." Přitiskla jsem si ho k sobě ještě blíž.

"Ehm, ehm," odkašlal si generál. "Chápu, že je to pro vás velice těžká situace, ale nesmíme se zdržovat. Máme hodně práce," pravil směrem k Petrovi. "Taky bude nutné uvědomit vaše radní o dočasném zastoupení   královských povinno-."

"To nebude nutné," přerušil ho Petr. "V mé nepřítomnosti bude vládnout moje královna. Není člověk, kterému bych věřil více," usmál se ospale na mě a já ho znovu jemně políbila.

Generál nás oba propaloval vražedným pohledem, hlavně mě. Nechoval ke mně zrovna velké sympatie. "Samozřejmě, ale královna nemá rádce. Po tom, co ten váš zemřel," snažil se vymluvit, ale Petr ho mávnutím ruky zastavil.

"Neznám lepší adepty na královniny rádce než naší Amálku a Kubu."

"Hm?" zavrtěl se Kuba, když uslyšel své jméno a líně otevřel oči. 

"Nic, jen že se tu budeš o ty naše holky hezky starat," usmál se Petr a já se musela přidat.

Generál si začal nervózně podupávat nohou. "Výsosti," řekl opatrně, aby na sebe upozornil. Pochopila jsem. Ještě jednou jsem políbila Petra a odešla.

Celý týden jsem ho pak skoro neviděla. Shromažďovali s generálem vojsko a řešili různé věci ohledně války. Spát chodil strašně pozdě, až když já už byla dávno v říši snů, vstával naopak tak brzy, že jsem ho ani ráno nezastihla. 

Až poslední večer, večer před tím osudným odjezdem, si na mě našel čas. Ležela jsem na posteli a dívala se do stropu. Jako každý večer jsem jen stěží zadržovala slzy. 

Najednou se otevřely dceře. Stál v nich unavený Petr. Pod očima měl velké modré kruhy. Padl na postel vedle mě a já se k němu ihned přitulila. 

"Strašně se bojím," špitla jsem. Políbil mě do vlasů. "Nemusíš mít strach. Nic mi nezabrání se vrátit zpátky k tobě," odpověděl a já se k němu přivinula ještě víc. 

Slastně zavřel oči a vmžiku spal. Usmála jsem se začala mu opatrně prohrabávat vlasy tak, abych ho zase neprobudila. Konečně ho chvíli nic netrápí, pomyslela jsem si. Zanedlouho jsem ho do říše snů následovala. 

Druhý den ráno jsem stála na hlavním balkónu v čele paláce a se slzami v očích mávala Petrovi na rozloučenou. Mával mi nazpátek. Jako ostatní vojáci byl oděn do brnění a odjížděl na koni do války.

Sledovala jsem celou výpravu do té doby, dokud úplně nezmizela z obzoru.

Nemohla jsem se zbavit té tísně v srdci.

Protože muži se z války nevrací.