Přislíbená

7.

Ráno mě probudilo pohlazení po tváři. Otevřela jsem oči a ucukla. Myslela jsem si, že to je král. Naštěstí to byla Amálka. "Vstávej, nevěsto," zašeptala. 

Vzdychla jsem. Dnes byl můj den D. Můj den svatby. Zachumlala jsem se hluboko do svých peřin. "I nevěsta má právo se vyspat," zamumlala jsem ospale.

Potom ale můj pohled něco upoutalo. Na starobylé dřevěné skříni v rohu místnosti visely obrovské bílé svatební šaty.

"Co to je za hrůzu," vykulila jsem oči. Moje noční můra se pomalu, ale jistě naplňovala. "Říkala jsem, že se ti nebudou líbit," pokrčila rameny Amálka. 

Do místnosti vešly dvě komorné. "Dobré ráno, princezno. Můžeme Vás začít strojit?" S velkou dávkou sebezapření jsem vylezla s postele. 

Oblékly mi bílou spodničku a pod hrudník mi uvázaly nějakou šněrovačku. "Co to sakra je?" zeptala jsem se. Podívaly se na sebe překvapeně, jako bych se právě zeptala, co je to Slunce. "To je korzet, výsosti," odpověděla jedna, jako by to bylo nadmíru jasné a začala mi ho utahovat. Cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo. 

Tohle nebyl módní doplněk, tohle byl regulérní mučicí nástroj, který měl jenom vypadat jako módní doplněk. "A tohle jako někdo dobrovolně nosí?" dotázala jsem se.

"Jste tak hubená, slečno. A v tomhle vaše štíhlost nádherně vynikne." Začalo se mi špatně dýchat. 

"To jí bude dost na houby, že bude u oltáře vypadat hubená, když se tam v tom udusí," řekla pofiderně s nadzdvihnutým obočím Amálka. Komorná ji probodla zlostným pohledem. 

Musela jsem se pousmát. Jediný člověk na celém světě, který mi opravdu rozumí.

Komorné na mě navlékly ještě asi dalších padesát vrstev. Připadala jsem si strašně těžká, musela jsem vypadat jako sněhulák. 

Po nějaké době, která mi připadala jako věčnost, jsem byla konečně připravená.  Otočila jsem se a podívala se na sebe do zrcadla. Vykulila jsem oči, div mi nevypadly z důlků. Věděla jsem, co mám očekávat, ale i tak mě můj odraz v zrcadle vyděsil.  

"Vypadám strašně," řekla jsem.

"Vypadáte úchvatně. Jako budoucí královna," odporovala komorná.

"Vypadá jako cukrová vata," vložila se do debaty Amálka. Komorná ji věnovala další zlostný pohled.  "Že jo," odpověděla jsem a byla jsem ráda, že má moje přítelkyně stejný názor.

Ale opravdu, vypadala jsem jako strašidlo. Měla jsem ráda prosté volné šaty. Hlavně šaty, ve kterých se dá dýchat. Tohle byla moje noční můra. Tisíc vrstev, všude samé volánky, všude mě to škrtilo a měla jsem pocit, že kvůli nedostatku kyslíku asi brzo omdlím. 

"Za chvíli přijde Váš bratr, madam," řekla jedna komorná, než odešly. "To mě opravdu těší," prohodila jsem sarkasticky. 

Otočila jsem se na Amálku. "Musíš mi pomoct. Musíme něco," přerušila jsem v půlce věty. "Amél, nesměj se." Amálce cukaly koutky do úsměvu.

"Tak to je výborný," pokračovala jsem. "Já tady umírám a ty se mi směješ."  

"Jak tak koukám, potřebuje tady někdo nutně mou pomoc," zajiskřilo se jí uličnicky v očích. "Ano a pokud možno rychle, prosím. Za chvíli se vdávám."

"Že jsi to ty," přiskočila ke mně a šikovně mi sundala všechny vrstvy, takže jsem tam zase stále jenom v prosťoučkých spodničkových šatech. 

"Nejdřív tě zbavíme toho mučikorzetu," rozšněrovala mi korzet a já se mohla po hodině zase pořádně nadechnout. 

"A teď," pokračovala, "si obleč dvě spodničky a na to tyhle hlavní šaty." Vsoukala jsem se do požadované róby a Amálka mě zezadu lehce zašněrovala. Chvíli si mě prohlížela a potom kývla. "To by šlo," usoudila nakonec.

Podívala jsem se do zrcadla. Chvíli jsem si sama sebe prohlížela a pokyvovala hlavou. Pro budoucí královnu to nebylo sice to pravé ořechové, ale já se v nich cítila dokonale.

Najednou někdo zaklepal na dveře. "Jsi hotová, sestro?" Zamrazilo nás. Rozhlédly jsme se po pokoji. Na zemi se tu válely bílé kusy šatů, které jsme nakonec nepoužily. 

"Moment, prosím," řekla jsem. Začaly jsme všechny ty spodničky a další kusy mých svatebních šatů uklízet. Spíš jsme je schovávaly, kam se dalo. Pod postel, do skříně a do truhlic. Potom jsem šla Markovi otevřít. 

Vešel a prohlížel si mě. Polkla jsem. "Líbím se ti?" zkusila jsem odlehčit situaci a zatočila se před ním. 

"Vypadáš jako vždycky," řekl a já už skoro čekala, že přilétne další pohlavek. "Ale je to tvoje svatba." 

To mě překvapilo. 

"Můžeme?" zeptal se, když mi Amálka připnula do vlasů bílý závoj. Vzdechla jsem. "Mám snad jinou možnost?"

Marek tuhle poznámku přešel jenom s důkladným protočením očí.