Přislíbená

24.

"Petr přijel, přijel za mnou," skákala jsem radostí do vzduchu a opakovala tatáž slova stále dokola. Hned jak zjistil co se stalo, určitě vyjel za mnou, přestože měl doma spoustu práce. 

Rozběhla jsem se směrem k hlavní bráně, Marek mě následoval. Dva strážní mi bránu otevřeli a já vyběhla naproti svému manželovi. Ještě nebyl ani zdaleka u mě, když seskočil z koně, nedbajíc na to, že jeho oře nikdo nechytí, a vyběhl mým směrem. Vmžiku jsem byla v jeho náruči.

"Jednou tě pustím samotnou a podívej se, jak to dopadne," řekl, i když to nemyslel vážně. Pevně mě držel v obětí a nepřestával mi věnovat polibky do vlasů a na čelo.

Najednou se prudce odtáhl a vzal mě za ramena, aby mi viděl od očí. "Není ti nic? Nejsi zraněná?" strachoval se. 

Zase jsem se přitáhla do jeho náruče. "Jsem v úplném pořádku," ujistila jsem ho. Propletla jsem své prsty s těmi jeho a rozešla se ke království. "Marek mě zachránil," dodala jsem ještě.

Zastavil se a podíval se mi nedůvěřivě do očí. "Marek?" zeptal se, jako by se ujišťoval, že jsem si jeho jméno nespletla s jiným. "Opravdu ti nic není? Marek přeci utekl, zmizel!"

Uraženě jsem na něj pohlédla. "To je od tebe moc milé, že mi důvěřuješ," prohodila jsem sarkasticky. "Jestli opravdu potřebuješ důkaz, Marek stojí támhle," ukázala jsem k hlavní bráně, kde opravdu Marek postával. Byl celý nesvůj a nervozitou nevěděl, co s rukama. Určitě měl z Petra strach, přeci jenom to bylo poprvé, co se setkali po tom, co mi ublížil.

Petr mi stiskl ruku o něco víc a vydal se směrem k mému bratrovi. Ajaj, tohle nedopadne dobře, pomyslela jsem si. Marek znervóznil ještě víc. Když Petr došel až k němu, trochu poodstoupil a poklekl před ním na koleno. "Můj králi," špitnul.

Petr byl tak překvapený, že na něj chvíli zíral s očima dokořán a málem i s otevřenou pusou. Pohlédl na mě, aby se ujistil, že to Marek myslí vážně. Přikývla jsem. Vůbec jsem se nedivila jeho překvapení. Ještě před rokem působil můj bratr jako rozmazlený fracek se sebevědomím až k nebesům a teď tu před ním pokorně klečel s hlavou svěšenou.

Hned se ale vzpamatoval a nasadil zase kamenný výraz. "Opravdu jsi zachránil mou manželku?" zeptal se nesmlouvavě a přehnaně tvrdě Marka. 

"Ano, pane," odpověděl. 

"Nechal jsi ji sledovat?"

Marek vyděšeně vzhlédl. Najednou mi ho bylo zase strašně líto. Chtěla jsem se do toho vložit a trochu ho obhájit. "Petře, tohle přeci není vůbec důležité,-"

"Ticho," přerušil mě zostra. "Nechal jsi Anežku sledovat?" otočil se zpět na Marka.

"Ano, pane," špitl Marek. "Ale chtěl jsem ji jen chránit."

Petrův výraz byl chladný jako kámen, nenaznačoval vůbec nic.  Neměla jsem ponětí, co se mu právě honí hlavou. "Vstaň," řekl najednou. Marka to překvapilo stejně jako mě, ale hned se poslušně zvedl. "Asi víš, že tě nemám moc v lásce, sám víš proč," pokračoval Petr. "Ale za tohle ti budu nadosmrti vděčný."

Natáhl k Markovi ruku a čekal, až ji přijme. "Děkuji, že jsi Anežku zachránil. Nevím, co bych si teď počal, kdyby tu nebyla se mnou." Marek chvíli váhal, ale potom Petrovi ruku stiskl. Měla jsem takovou radost! Konečně se usmířili, tedy alespoň trošinku.

Najednou se mi zase zatočila hlava. Zatmělo se mi před očima a podlomila se mi kolena. Začala jsem ztrácet orientaci v prostoru a padala. Někdo mě chytil a zvedl do náruče.

Vmžiku jsem zase procitla. Párkrát jsem zamrkala. Dívala jsem se do Petrových modrých očí plných strachu. "Lásko, vnímáš mě? Co se stalo, co je ti?"

"Nic mi není, jenom se mi trošinku zamotala hlava," ujišťovala jsem ho a zkusila se postavit. Petr mi to ale neumožnil, nepustil mě ze své náruče. "Okamžitě zavolej doktora!" přikázal Markovi. Marek kývl hlavou a odešel splnit rozkaz.

Petr se se mnou otočil a odnášel mě do zámku. "Petře, lásko, jsem v pořádku, nic mi není," snažila jsem se ho přesvědčit.

"Jak to můžeš vědět?" oponoval. 

"Petře, okamžitě mě pust, slyšíš!" začala jsem mu bušit pěstmi do hrudi, ale s ním to ani nehnulo. Otevřel dveře jednoho pokoje a vešel dovnitř. "Tohle není nic neobvyklého," snažila jsem se dál. "Za poslední týden dva se mi to stává pořád."

Zastavil se. "A to ses ani neobtěžovala mi to říct?" zeptal se rozzlobeně, zároveň byl z jeho hlasu slyšet strach. Uraženě jsem otočila hlavu a neodpovídala.

Položil mě na postel, ale já z druhé strany hned vylezla a stoupla si na své nohy. Hlava se mi zase zatočila, ale nedala jsem na sobě nic znát. "Nic mi není!" vykřikla jsem.

Petr mě hned zase chytil a položil na postel znovu, tentokrát o něco zuřivěji. "A co když ano! Spadla jsi z koně, můžeš být zraněná!"  

Jenom jsem zavrtěla hlavou na znamení nesouhlasu a chtěla opět opustit postel. "Jestli ještě jednou slezeš, tak tě k té posteli přivážu!" zahřměl. Přestože jsem věděla, že by svou výhružku nikdy nesplnil, přestala jsem se snažit a rezignovaně rozmáchla rukama.

Za chvilinku přišel doktor. Musela jsem se usmát. Byl stále takový, jakého jsem si ho pamatovala z dětství. Postarší pán s pramálo šedavými vlasy, bradkou na bradě a neustálým úsměvem na tváři, vždy ochoten ošetřit sedřené koleno nebo loket. 

"Tak copak nás trápí, vaše Výsosti?" zeptal se s nakažlivým úsměvem. "Vůbec nic," odpověděla jsem a provokativně pohlédla na Petr. "Jenom je mi malounko slabo. Tady pan král si ale myslí, že umírám."

Petr se strašlivě zamračil. "Tady pan král tě totiž miluje a bojí se o tebe!" vykřikl. 

Ta slova jako by se mi zaryla do srdce. Najednou mi bylo strašně líto, jak jsem se k němu chovala. Styděla jsem se, že jsem na něj křičela. Jakmile se dozvěděl, co se stalo, všeho nechal a přijel za mnou takovou dálku, jen aby se ujistil, že jsem v pořádku. Jen se o mě bál, a já na něj byla tak jedovatá.

"Odpusť mi, odpusť mi to, prosím tě," špitla jsem provinile a natáhla jsem k němu ruku. Bála jsem se že ji nepřijme, že neproplete své prsty s těmi mými a prostě odejde. Nic jiného bych si ani nezasloužila. 

Ale on se usmál a chytil ji. Sedl si na okraj mé postele a políbil mě. 

Doktor jen zakroutil hlavou. "Ach, ta mladá láska," pronesl a začal mě prohlížet. Moc dlouho mu to netrvalo a celou tu dobu se tak potutelně usmíval.

"Takže jsem v pořádku?" zeptala jsem se nakonec.

"Jak se to vezme," usmál se. Petr vystrašeně vyskočil na nohy. "Co je jí? Všechny hvězdy na nebesích, co je jí?" 

Doktor se jen znovu zasmál. "Odpuste, pane, nechtěl jsem Vás vyděsit, taky není proč."

Potom se otočil zpátky na mě. "Mám vysvětlení pro vaši neustálou nevolnost. A taky bych Vám chtěl pogratulovat, vaše Výsosti. Čekáte miminko."