Přislíbená

16.

Ráno jsem se probudila ve své posteli. Prudce jsem se posadila a naprosto nechápavě se rozhlédla okolo sebe. Co tady dělám? Jak to, že nejsem v pekárně? 

A potom mi začalo všechno docházet.

Návrat.

Omluva.

Polibek. POLIBEK.

Trhla jsem sebou. Že tohle nebyl jenom sen?

Vyskočila jsem z postele. Na noční košilce jsem stále měla přehozený svetřík. Rychle jsem se převlékla a vběhla do Amálčina pokoje.

"Já jsem tak strašně šťastná!" vykřikla jsem a skočila po ní, abych ji mohla obejmout a povalila nás obě na postel. "Neuvěříš, co se včera stalo!" 

"Jsem jedno velké ucho," posadila se proti mně na posteli do tureckého sedu. Vylíčila jsem jí včerejší večer a nezapomněla snad na jediný detail. 

"Mám takovou radost!" řekla právě v tu chvíli, kdy se otevřely dveře.

Do místnosti vrazil mladý světlovlasý muž. Mohl být o trochu starší, než my. "Dobré, ráno Amálko, jak ses vyspa-" přerušil se v půlce věty a vykulil oči, když mě uviděl. Toho muže jsem poznala, už několikrát jsem ho viděla po Petrově boku. 

"Kubo," začala zaskočeně Amálka, ale on se rychle uklonil a přerušil ji.

"Má královno, omlouvám se! Já jsem nevěděl, že tu budete. Tedy chci říct, že tu samozřejmě můžete být, vždyť jste přeci královna, nechtěl jsem Vás vyrušit," vypadlo z něj.

"To je v pořádku," kývla jsem na něj. On se ještě jednou poklonil, něco naznačil očima směrem k Amálce a rychle se otočil a odešel.

Podívala jsem se na Amálku. Zaujatě si prohlížela polštář a vyhýbala se očnímu kontaktu. Ve tvářích se jí začaly tvořit rumělky.

"Ty se červenáš," začala jsem. "Amálie, to snad nemyslíš vážně! Tak já ti tady popisuju celý svůj milostný život a ty se mi ani neobtěžuješ říct, že jsi zamilovaná!"

Ukazováčkem jsem jí zvedla bradu a donutila ji tak podívat se mi do očí. "Tak šup. Jaký je? Kdy, kde, jak?" vyzvídala jsem a nedočkavě čekala na odpovědi. 

"Ty se nezlobíš?" vydechla.

"Proč?" zeptala jsem se překvapeně. "To sis jako myslela, že kvůli tomu, že jsi nejlepší přítelkyně královny, se nesmíš zamilovat? Ty trumpeto," vtáhla jsem ji do objetí a ona mi ho vřele oplácela. 

"Děkuju," špitla.

"Teď chci ale vědět všechno," naléhala jsem a odtáhla se z objetí, abychom si viděli do očí. 

Zamilovaně se usmála. "Takže," začala, "jmenuje se Jakub a je to nejlepší přítel tvého manžela. A poznali jsme se už první den tady."

Nahodila jsem nevěřícný pohled. "A to jsi mi to celou dobu jako tajila?" zeptala jsem se uraženě. 

Omluvně pokrčila rameny a pokračovala. "Sblížili jsme se, až když jsi po svatbě utekla. Bála jsem se o tebe! A on mě uklidňoval a držel v objetí, když jsem to potřebovala. Slíbil mi, že tě pomůže najít. Anežko, to já jsem mu poradila, aby tě hledali ve městě, protože jsem tušila, že po tom incidentu minule se neodvážíš někam odjet sama."

"A já ti za to děkuju," znovu jsem ji objala. "A teď," vstala jsem z postele a podala jí ruku, "ať je lásce přáno." S nadzvednutým obočím ji přijala a já ji vytáhla na nohy.

Táhla jsem ji s sebou a byla připravená všechno trochu popostrčit. Chvíli jsem zámkem tápala, než jsme konečně našla Petra. K mému štěstí s ním byli i Kuba a Marek. 

Něco společně řešili, když mě však Petr uviděl, ustal v debatě. Jeho obličej se rozzářil jako zadeček světlušky. 

"Dobré ráno," pozdravil.

"Dobré," pozdravila jsem vesele. Prudce jsem zastavila, trhla s rukou, ve které jsem držela Amálku a vymrštila ji tak směrem ke Kubovi. Setrvační silou vyletěla překvapeně přede mě a padla mu přímo do náruče. Přesně podle mého plánu.

Chvíli si zamilovaně hleděli do očí, potom jim ale došla situace a rychle se od sebe odtrhli. Amálka se na mě dívala výrazem "asi tě brzo zabiju" a Kuba na Petra zase "prosím, nezabíjej mě."

Otočila jsem se na Petra a čekala, co on na to. Petr se podíval nejdřív na mě, pak na Amálku s Kubou, kteří se tvářili sklíčeně, jako by právě čekali na rozsudek smrti a potom se rozesmál. 

"No přede mnou to skrývat nemusíte. Myslíte, že jsem úplně slepý a nepoznám, že nejsem jediný, kdo je pod touhle střechou zamilovaný až po uši?"

Amálka a Kuba se po sobě s úlevou podívali a nepatrně se dotkli dlaněmi. Přešla jsem k Petrovi a přitulila se k němu. "Koukám, že pod touhle střechou je zamilovaných lidí až až." Zasmál se a jemně mě políbil na čelo.

Teprve teď jsem si uvědomila, že v místnosti je i Marek. Stál tam jako páté kolo u vozu. Když zpozoroval, že se na něj dívám, přišel ke mně a zatahal mě za rukáv na znamení, abych šla s ním.  

Váhavě jsem šla. Poodešli jsme kousek stranou. Petr si Marka celou dobu měřil pohledem a ze mě nespustil oči. Panovalo mezi nimi takřka hmatatelné napětí.  

"Chtěl jsem se omluvit," řekl a mě tím málem vyrazil dech. Tohle mi k němu ale vůbec nesedělo. Marek se nikdy neomlouval. Na to měl moc vysoké sebevědomí. "Opravdu?" zeptala jsem se pochybovačně. Nějak jsem mu to nevěřila.

"Jo, choval jsem se jako vůl,"  odpověděl. "Nechceš si se mnou vyjet na vyjížďku? Jako za starých časů," pokračoval.

Objala jsem ho a políbila na tvář. Měla jsem takovou radost. "Moc ráda!" 

"Pojedu s vámi," ozval se najednou Petr, který nás celou dobu poslouchal. "To není nutné," zasmála jsem se.

Petr mě vzal za loket, až to skoro bolelo a odtáhl mě kousek pryč. "Nechci, aby si s ním jezdila sama. Nevěřím mu," pošeptal mi s ustaraným výrazem.

"Petře, je to můj bratr!" odpověděla jsem. Petr se zamračil. "A nepřijde ti to divné? Celou dobu se k tobě chová tak jedovatě a najednou chce jezdit na vyjížďku."

Vzdychla jsem. "Jen si mě chce udobřit," pravila jsem a doufala, že to nevyznělo moc podrážděně. 

"Nic se mi nestane, neboj se o mě," políbila jsem ho na tvář. Přikývl, ale viděla jsem, že jsem ho nepřesvědčila ani trochu. 

Otočila jsem se k Markovi. "Kdo osedlá koně pomaleji, je stará brambora." Vyrazila jsem se smíchem směrem ke stájím. 

Za deset minut už jsem stála s osedlaným koněm na nádvoří a čekala na Marka. "Tak kdo je tu brambora," křikla jsem na něj. "Nechal jsem tě vyhrát," ušklíbl se.

Nasedli jsme na koně a vyjeli směrem k lesu. Po chvilce závodění jsme dojeli až na malou lesní mýtinu. "Co si chvíli dát pauzu?" navrhl Marek. "Jsem pro," souhlasila jsem.

Sesedla jsem z koně a začala se procházet, abych rozchodila zdřevnatělé nohy. Všude na zemi rostly nadýchané mechy a stromy všude okolo ve větru tancovaly. Připadala jsem si jako v pohádce.

"Kouzelné místo, že," pronesla jsem. Procházela jsem se tam a sem a prohlížela si tenhle malý div přírody.

Najednou jsem uslyšela, jak Marek vytahuje meč z pochvy. Chtěla jsem se otočit, abych věděla za jakým účelem. Než jsem se ale vzpamatovala, stála jsem zády opřená o jeden strom na okraji mýtiny a Marek mi svým mečem mířil na srdce.

"M-marku, co to sakra děláš?" zvládla jsem ze sebe vystrašeně vykoktat. 

"Zbláznil ses?!" vykřikla jsem, když meč přitlačil.

Nic neříkal, jen se na mě s kamenným výrazem díval. Až z toho mrazilo. Zbláznil se. Normálně se zbláznil. 

"Marku, prober se, vždyť jsi můj bratr!" zvolala jsem na pokraji slz.

Škodolibě se usmál. "Tak v tom se právě pleteš."