Přislíbená

13.

Polekala jsem se. Co chce udělat?

Neochotně jsem mu podala svou ruku. On udělal něco naprosto nečekaného. Přitáhl si mě do objetí. "Děkuju všem hvězdám, že jsi v pořádku!" pošeptal nejspíš jen tak sám sobě.

Potom mě vzal za ruku a vedl mě z chaloupky ven. "Děkuju, že jste se mi tady o ní starali," mrknul na Markytku a Janka, kteří nás celou dobu sledovali s otevřenou pusou. Ani jsem se s nimi nestihla rozloučit.

Petr mě vedl ven, kde už stál jeho kočár. "Kubo, prosím," pravil a ke mně hned přiběhl mladý muž, kterého jsem už předtím viděla po králově boku, a přehodil přes má ramena plášť.

Nasedli jsme do kočáru. "Co jsi to zase vymyslela?" začal Petr hned, jak se kočár rozjel. "Anežko, co sis myslela?"

"Já jsem, teda vlastně Marek," začala jsem, ale nevěděla, kde pokračovat. "Já jsem myslela,"

"Já mám pocit, že jsi spíš nemyslela," přerušil mě Petr.

V tomhle měl pravdu. "Počkej, můžu ti to vysvětlit," nedala jsem se. Chtěla jsem mu říct všechno.

"Prosím, radši nic neříkej," zarazil mě znovu. 

Byl rozzlobený. Hodně rozzlobený. A přesto byla jeho tvář ledově klidná.

Začala jsem si mnout své tváře od popela a zkusila si je trochu utřít. Moc to nešlo. Petr vytáhl kapesník a klekl si přede mě, aby mi mohl pomoci. Nechala jsem ho.

Zlehka jsem položila svou ruku na tu jeho. Uhnul.

"Chtěla jsem se vrátit," pípla jsem.

"Tak proč ses nevrátila?" zeptal se chladně. Na tohle jsem mu neodpověděla, protože odpověď jsem sama neznala. Jedno bylo ale jisté. Měl pravdu. Proč jsem se nevrátila?

Protože ti to tvá pýcha nedovolila, ozvalo se moje svědomí.

Celou cestu zpět jsme oba mlčeli. Dívala jsem se z okna na ubíhající krajinu a přemýšlela, jak si Petra udobřím. Vždyť jsem vůbec neutekla kvůli němu, ale kvůli Markovi. 

Nakonec jsme konečně dojeli k zámku. Nevyčkávala jsem a než stihl kdokoliv cokoliv říct, vyběhla jsem z kočáru pryč. Vběhla jsem do zámku s jediným úmyslem - najít Amálku.

Běžela jsem chodbou a naneštěstí jsem potkala někoho jiného. V jedněch dveřích stál překvapený Marek. Na nic jsem nečekala a skočila mu do náruče. Dokonce i po něm se mi stýskalo.

On mě ale hned odhodil. "Ty jsi tak strašně hloupá!" zakřičel, natáhl ruku a pořádně mě uhodil do tváře. Nejvíc za celý život. Odlétla jsem půl metru od něj a dopadla na tvrdou zem. Cítila jsem, jak mi z pravého koutku stéká pramínek krve. Marek vylétl ke mně a chtěl mi dát další. Instinktivně jsem se schoulila do klubíčka.

 "CO SI TO DOVOLUJEŠ," ozvalo se najednou za námi. Oba jsme vzhlédli týmž směrem. Stál tam Petr plný zlosti a nenávisti.

Přiběhl ke mně a podal mi ruku. Stiskla jsem ji a on mi pomohl na nohy. Rychle jsem se za něj schovala. Byl na mě sice rozzlobený, ale i tak jsem se s ním cítila víc v bezpečí. 

Jeho vztek ke mně nebyl ale ani z poloviny takový, jako teď k Markovi. Kdyby mohl zabíjet očima, byl by Marek už mrtvý. 

"Anežka je královna tohoto království, tím pádem i tvoje královna, rozumíš?" křičel Petr. "Ještě jednou na ni vztáhneš ruku a já ti přísahám, že se nedožiješ dalšího dne!"

Šel z něj opravdu strach. Marek se před ním krčil jako zbitý pes. 

Petr mě vzal za ruku a vedl pryč. Chtěla jsem si setřít tu krev, která mi stékala z koutku. Docílila jsem ale jen toho, že jsem si ji rozetřela po celé tváři. 

Došli jsme až do mého pokoje. Sedla jsem si na svou měkkou postel a položila si hlavu do dlaní. Cítila jsem se strašně. Všechno jsem pokazila. 

Petr si klekl přede mě a otřel mi krev z tváře. Zkusila jsem mu znovu položit dlaň na tu jeho. Opět uhnul. Ani se na mě nepodíval. "Odpočiň si. Máš za sebou těžký týden," řekl jenom a vstal k odchodu.

"Petře, prosím." Bylo to poprvé za celou dobu, co jsem ho oslovila jeho jménem. Překvapilo ho to stejně jako mě. 

Zůstal stát ve dveřích a bylo vidět, že svádí vnitřní boj sám se sebou a rozhoduje se, zda zůstat, nebo odejít.

Jenže nakonec odešel.