Přislíbená

19.

Následující dva týdny jsem byla strašně nervózní. Ještě mi nepřišel od Petra ani jeden dopis. Co to znamená? Co když se mu něco stalo? Nemohla jsem pořádně nic dělat, jíst dokonce ani spát.

Po čtrnácti dnech jsem se konečně dočkala. "Už!" zvolal Kuba, když za sebou prásknul dveřmi od trůnního sálu. Seděla jsem bokem na trůnu a hrála si se svou korunou. To byla moje denní uklidňující činnost.

Když jsem uviděla, že drží v ruce dopis, vyskočila jsem z trůnu a psaní mu rychle vytrhla z ruky. Surově jsem rozlomila pečeť a začala nedočkavě číst.

Má nejmilejší Anežko,

posílám tisíce pozdravů Tobě, i Amálce a Kubovi. Prosím, nevylekej se, ale moc dobré zprávy pro Tebe nemám. Moc nadějně to pro naše království nevypadá. Ten mizera Vavřinec je v početné převaze. Zatím se všichni statečně držíme, nevím však, jak dlouho zvládneme ještě odolávat. 

Nic mi ale nezbrání vrátit se zpět k Tobě.

Mám Tě rád, Petr.

Upustila jsem dopis na zem. Sedla jsem si na trůn a začala plakat. "Ne, prosím, ne!"

"Co se stalo?" vyhrkli Amálka a Kuba vystrašeně. Z očí mi tekly proudy slz. "Petr prohrává," vzlykala jsem. Co se stane, když prohraje? Padne do zajetí? A co když se mu ještě předtím něco stane? Co když umře? Myslela jsem, že se utopím ve vlastních slzách.

"To je bída," dupnul Kuba do země.

"A my s tím nemůžeme vůbec nic dělat," zaklela Amálka. A v tu chvíli, jako by mě někdo polil studenou vodou. 

Zvedla jsem se z trůnu a utřela si slzy. "Kubo, hned nech připravit koně pro mě a pro mou královskou gardu," poručila jsem. 

"Co chceš dělat?" vyděsila se Amálka. "Kam chceš jet?" zeptal se překvapeně Kuba. 

"To vám neřeknu, protože byste mi to rozmlouvali," řekla jsem jenom a opustila trůnní sál. Oba utíkali za mnou. "Anežko, víš, že tyhle tví nápady nekončí nikdy dobře!" rozkřikla se Amálka. "Zase toho budeš litovat!"

"Litovala bych, kdybych neudělala nic," bránila jsem se. Amálka mě chytla za ruku a prudce trhla, takže jsem se musela zastavit a otočit se.

"Tak to ne, moje milá," zlobila se. "Nikam nepojedeš, dokud nám neřekneš, co máš v plánu!" Moc se mi nelíbil ten její rozkazovačný tón. Chtěla jsem na ni zakřičet, že já můžu všechno. Věděla jsem ale, že o mě má jenom strach a tak jsem zůstala v klidu.

"Slibte mi, že mi to nebudete vymlouvat," trvala jsem na sém přísně. Nesouhlasně se na sebe podívali, ale protože věděli, že jinak jim nic nepovím, kývli.

Vydechla jsem. "Já a těch pár vojáků, co mi tady zbylo, odjedeme za otcem. Poprosím ho o jeho armádu a pojedu Petrovi na pomoc."

"To nemůžeš!" vykřikla Amálka. Chytila jsem jí za dlaně a podívala se jí do očí. "Petr tu pro mě vždycky byl. Teď tu musím být já pro něj, když mě potřebuje." Otočila jsem se k odchodu, ale Kuba mě zastavil.

"Pojedu s tebou," pronesl. Překvapeně jsem se na něj otočila. "Slíbil jsem Petrovi, že tě ochráním. Je to můj nejlepší přítel a své slovo dodržím." Kývla jsem a otočila se zpět na Amálku. "Amél, dokud tu nebudu, budeš vládnout ty."