Přislíbená

17.

Asi mi párkrát vynechalo srdce. "Prosím?" dokázala jsem říct. "Marku, ty lžeš!"

"Tak si zodpovíme jednu jednoduchou otázku," usmál se ještě škodoliběji. "Jak je možné, že ses stala královnou, přestože máš staršího bratra?"

Tohle rozhodně jednoduchá otázka nebyla. Nejednou jsem si lámala hlavu proč já, a ne Marek. "Protože ty jsi byt králem nechtěl," vyslovila jsem svou domněnku.

"Ale srdíčko," řekl s falešným úsměvem, "takhle to přeci nefunguje. Ty ses taky nechtěla vdávat, a jak to dopadlo." 

"Marku, já ti vůbec nerozumím!" Strašně mě znervózňovalo,  že mi stále mířil čepelí meče na srdce a nevypadalo to, že by ho v nejbližší době hodlal sklonit. 

"Moje milá, je na čase, aby ses dozvěděla pravdu."

"Jakou pravdu, Marku, sakra skloň ten m-,"přerušila jsem, když mi meč přitiskl blíž. "Proč jsi ke mně takový?" pípla jsem. "Proč říkáš, že nejsi můj bratr?"

"Řekněme, že otec nebyl své manželce vždycky úplně věrný," prohodil jako by nic. Vykulila jsem oči. Tohle jsem opravdu nečekala. Najednou se mě zmocnilo obrovské zklamání. "Takže proto nejsem tvůj bratr, alespoň ne vlastní."

Svůj výraz jsem změnila na zoufalý a nechápavý. Marek trochu znervózněl. "Proč se na mě takhle díváš?" zeptal se.

"Myslíš si, že potom, co jsi mi tohle všechno řekl, se na tebe budu dívat normálně?" rozkřikla jsem se, ignorujíc jeho stálý stisk na mé hrudi. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. "Můžeš mi to trochu vysvětlit? Dobrá, takže nejsme vlastní sourozenci, ale vyrůstali jsme spolu, jako bychom byli. Můžeš mi teda konečně říct, proč na mě míříš tím zatraceným mečem?"

"Jestli sis nevšimla, teď nejsi v situaci, kdy by sis mohla klást otázky," zamračil se. "Ale budiž. Ve zkratce, otec měl románek s jistou švadlenou, a když pak umřela, vzal si mě k sobě na zámek. Ano, byl jsem starší, ale mohl by být levoboček králem?" odmlčel se.

"Ale co kdyby," pokračoval, "jediná dcera starého krále záhadně zemřela? Co kdyby byl na krále spáchán atentát? Celé království by připadlo otci a ten by neměl jinou možnost, než ho předat mě."

V tu chvíli mi došlo, že nechce zabít jenom mě, ale i Petra. "Ne, Marku, prosím tě, Marku, Petra nech být. Petra nech na pokoji!" začala jsem panikařit. Trhla jsem sebou prudce dopředu. Ucítila jsem šílenou bolest na hrudi.

Podívala jsem se dolů. Markův meč mi roztrhl šaty a z místa, kde se zabodl do kůže, mi začala vytékat krev. Hodně krve. Rána bylo dost hluboká, ne však tolik, aby byla smrtelná. 

"Marku, prosím, nezabíjej mě. Vlastní, nebo nevlastní, pořád jsem tvoje sestra," špitla jsem a podívala se mu do očí. Už jsem tam ale neviděla touhu po pomstě, ani zlobu. K mému překvapení jsem v nich uviděla strach. Strach z toho, že mi ublížil.

Rychle mi meč z hrudi vytáhl. Sykla jsem bolestí a do očí se mi nahrnuly slzy. Položila jsem si dlaň na ránu. Pořád z ní vytékalo hodně krve. 

Marek na mě pořád mířil mečem, už ale ne tak sebevědomě a energicky. Doopravdy se mu celá ruka třásla. 

Najednou na něj někdo ze strany skočil a povalil ho na zem. Poznala jsem Petra. Oba se chvíli váleli po zemi. Petr dal Markovi pořádnou ránu do nosu, až mu z něj začala téct krev. Na mýtinu začali vbíhat Petrovi vojáci v čele s Kubou.

"Já tě zabiju, ty bastarde," zakřičel Petr. Zvedl se a vytáhl z pochvy meč. I Marek vyskočil na nohy. Začali mezi sebou šermovat meči. 

Petr měl v očích chuť zabíjet, zatímco Marek jeho výpady jenom odrážel, jako kdyby mu nechtěl ublížit. Jak absurdní.

Dva vojáci se Marka chopili. On se ani nevzpouzel. Petr k němu přistoupil a vztáhl meč, aby mu mohl dát poslední ránu. 

"NE!" vykřikla jsem, když jsem poznala, co má v úmysl. "Neubližuj mu!"

Konečně jsem upoutala jeho pozornost. Když uviděl, že jsem zraněná, zbledl jako stěna. Upustil meč a přispěchal ke mně. Utrhl kus svého rukávu a přiložil mi látku na ránu. Ihned se nasákla krví. 

Opřel si své čelo o to mé. "Odpusť mi to," hlesl. "Neměl jsem tě nechat jet samotnou!"

Konečně mi začala docházet situace. Už jsem v bezpečí. Jsem s Petrem. Našel mě. Zase.

Skočila jsem mu kolem krku a pevně ho objala, nedbajíc na řezavou bolest na hrudi. Tiskla jsem ho k sobě a plakala. Cítila jsem takovou beznaděj. 

"Ššš," šeptal mi do ucha. "Všechno bude dobré. Musíš být statečná. Vím jak ti je."

"Ne, to nevíš," odtáhla jsem se od něj. Celým tělem mi projela další vlna bolesti, ale já jsem tomu nevěnovala pozornost. "Nemáš ani ponětí, jak mi je! Právě se mě můj bratr, který není vlastně tak úplně můj bratr, pokusil zabít!!"

"Ne, tak to není," zakřičel Marek, který se celou dobu snažil vymanit ze sevření vojáků, kteří ho drželi. "Anežko, takhle jsem to nechtěl. Chtěl jsem tě jen trochu postrašit, abys mi zajistila lepší postavení v paláci. Vždyť víš, že bych ti nikdy záměrně neublížil!"

Neměla jsem jediný důvod, ale přesto jsem mu věřila. Ten strach v jeho očích, když se mi nechtěně zabodl jílec meče do hrudi. I teď se tvářil jinak. Už jsi v jeho očích neviděla tu jeho věčnou otrávenost a nadřazenost. Teď se v nich odráželo něco úplně jiného. Lítost, bolest a smutek.

"Odvezte ho. Odvezte ho zpět k jeho otci. Už ho tu nikdy nechci vidět," poručil Petr vojákům a ti Marka začali táhnout pryč.

"Anežko," zasípal. "Anežko, odpusť mi to," stačil ještě zvolat.

Opět jsem padla Petrovi do náruče a dala svým slzám volný průběh. Skoro jsem si ani nevšimla, že mě vzal a vysadil na svého koně. Sedl si za mě a já se o něj opřela. Už jsem v bezpečí. 

Celou cestu jsem se nemohla zbavit negativních myšlenek. Marek mě celou dobu jenom využíval. Otec byl mamince nevěrný.

Hned, jak jsme přijeli, mě Petr vzal opatrně do náruče a odnesl do postele. Okamžitě nechal zavolat doktora.

"Děkuji vše hvězdám na nebesích," oddechl si, když mě doktor ošetřil a řekl, že budu v pořádku. 

Petr seděl na židli a držel mě za jednu ruku, druhou mi až křečovitě svírala Amálka. Vedle ní seděl Kuba. 

"Můžete mi, pánové, vysvětlit, jak jste mě našli?" zeptala jsem se konečně.

Petr mě políbil na čelo. "Říkal jsem, že mu nevěřím," odpověděl. "Přece si nemyslíš, že bych čekal jen tak v zámku, přestože jsem věděl, že něco není v pořádku. I Amálka s Kubou poznali, že tu něco nehraje."

Musela jsem se usmát. Hřálo mě u srdce, že se o mě všichni tak strachují. 

Pustila jsem Amálčinu ruku a naklonila se víc k Petrovi a vklouzla mu do náruče. Pevně mě objal a začal vískat po vlasech.

Nemohla jsem si to vysvětlit, ale cítila jsem se šťastná.