Přislíbená

20.

Už jsme zase byli několik dlouhých hodin na cestě. Žaludek se mi nesmírně svíral strachem. Věděla jsem, že teď už jde do tuhého.

I já jsem byla oděna do těžkého brnění, jako mí vypůjčení vojáci. Všichni se na mě dívali zvláštně. Nejspíš si mysleli, že ho mám pouze pro své bezpečí. Nikdo, včetně Kuby, nečekal, že půjdu do boje také.

Čím dál tím víc jsme se přibližovali k místu, kde se měla bitva odehrávat. Nepatrně jsem uslyšela křik vojáků a řinčení mečů. Zanedlouho jsem z dálky uviděla bojující vojáky.

Zastavila jsem a otočila se k mým vojákům. "Mí odvážní, nesmírně si vážím vaší pomoci. Vím, že válka si žádá oběti a přesto pevně doufám, že každý z Vás se vrátí domů. Bůh nám žehnej," pronesla jsem ze srdce. Chvíli bylo ticho a potom se ozval ohlušitelný potlesk a křik vojáků. Usmála jsem se.

Otočila jsem se a zdvihla do výšky svůj meč. "ZA KRÁLE PETRA," zakřičela jsem a jako první vyjela do války. Vojáci za mnou zvolávali totéž heslo a jeli také vstříc své možné smrti. Většina z nich mě předjela. Na brnění jsem nebyla zvyklá a tak mě strašně zpomalovalo. 

Zase jsem uklidila svůj meč do pochvy. Ten jsem měla jen pro to vůdcovské gesto vztáhnutí ho k obloze a také pro případ krajní nouze.

Najednou mi jeden voják vstoupil do cesty a donutil mě tak zastavit. Málem jsem přelétla dopředu přes svého koně. Rychle si sundal z hlavy helmu. Byl to Kuba.

"Co blázníš? Zbláznila ses?" vykřikl na mě. Nechápavě jsem se na něj podívala. "Od kdy chodí královny do války? Pěkně se vrať a čekej někde v bezpečí!"

Prosebně jsem se na něj podívala. "Kubo, Petr tu pro mě vždycky byl. Teď tu pro něj musím být já."

"Petr by nechtěl, abys kvůli němu tohle podstupovala," oponoval Kuba a snažil se mi ze všech sil rozmluvit mi mé rozhodnutí.

"On by to pro mě taky udělal," řekla jsem jenom. Objela jsem ho a pokračovala dál. Slyšela jsem, jak křičí na vojáky kolem. "Šest mužů před ní, šest za ní, šest z boků. Jestli se jí něco stane, král nás zabije všechny."

Nasadila jsem si na hlavu přilbu, takže nikdo nemohl mít podezření, že se pod brněním skrývá žena. Vzala jsem si luk, který visel připevněný u sedla, a vystřelila první šíp. Zabodl se jednomu z nepřátelských vojáků do nohy. 

Natáhla jsem tětivu a vystřelila další. A další. A další. Střílela jsem jeden za druhým a dávala si dobrý pozor, abych nemířila na místa životu ohrožující. Nikdy bych si nedokázala odpustit, že jsem někomu vzala život. 

Jeden z bojujících na straně Vavřince se přiblížil nebezpečně blízko ke mně. Vztáhl meč k mému koni, aby ho mohl seknout a mě tím pádem shodit. Pohotově jsem vzala za uzdy. Můj kůň se vzepřel na zadních nohách a odhodil tak vojáka pryč. Kopnul ho do hlavy, takže mu úplně odlétla přilba.

Napjala jsem tětivu a byla připravená vystřelit. Podíval se na mě. Z nosu mu tekla krev. Jeho mladé hnědé oči se na mně upíraly s takovou dávkou strachu, až mi z toho přejel mráz po zádech. 

Spustila jsem šíp. Nedokázala jsem to. Nedokázala jsem mu ublížit. Nechtěla jsem mu ublížit.

Najednou přede mě skočil jeden z otcových vojáků a zapíchl hnědookému chlapci meč do hrudi. Z rány mu ihned začal vytékat proud krve. Ještě chvíli se na mě nevěřícně díval, ale pak strach a překvapení v jeho očích vystřídala mrazivá strnulost smrti. Zhroutil se nehybně k zemi.

Do očí se mi nahrnuly slzy. Byl ještě tak mladý. Mohl být jen o pár let starší než já. Určitě ho doma čekala jeho milá. Nikdy se ho nedočká. A to jen kvůli hloupému sporu dvou králů.