Přislíbená

Epilog

Seděla jsem na lavičce pod stromem v zámeckém parku a v ruce držela rozečtenou knihu, kterou jsem dostala od Petra k pětadvacátým narozeninám. Přes čtení jsem zvládla očkem kontrolovat situaci kolem. Jako matku tří dětí mě život naučil dělat více věcí najednou.

Založila jsem knihu a chvíli s úsměvem pozorovala dění okolo. Moji synové a Marek a Kuba se svými syny si kopali s míčem a naše děvčátka si hrála u fontány. 

Někdo mě zatahal za sukni. Obrátila jsem se na nejmladšího člena naší velké rodiny. Amálčina dcera seděla mé přítelkyni na klíně. Jemně jsem ji pohladila po vláskách. Společně s Amálkou a Markovou chotí Eliškou jsme děvčátko hýčkali a šeptali ji něžná slůvka.

Najednou za mnou přiběhl můj nejstarší syn. "Maminko, strejda Marek kopnul míč na střechu!" postěžoval si. "To nic, Petříčku," zasmála jsem se. "Tohle dělá tvůj strejda už od svých pěti roků. Za těch skoro třicet let se to pořád neodnaučil." Amálka se taky zasmála a jenom zakroutila hlavou, jako by vzpomínala na staré časy.

"Mamí," ozvalo se mé prostřední dítko, "naše Márinka spadla do fontánky. Podívej se, je celá mokrá!"

Položila jsem si knížku na lavičku a stopla jsem si s rukama v bok. "Štěpánku, víš, že žalovat se nemá. Mariánko, ty se utíkej převléct do suchých šatů." Otočila jsem se na druhou stranu. "Petříku, opovaž se  na tu střechu lézt! Ať si strejda sám dojde pro nový míč."

Zezadu mě najednou obejmuly silné paže. Otočila jsem se a políbila svého manžela. "Koho mi to jen ti naši malí nezbedníci připomínají?" pošeptal mi do ucha. Zasmála jsem se a políbila ho znovu. 

"Jak to, že se mazlíte beze mě?" vykřikla vyčítavě Mariánka, když nás uviděla. Přiřítila se k nám jako dělová střela a celá mokrá skočila Petrovi do náruče. Za chvilinku se k nám přihnali i Petřík a Štěpán, takže Petr předal Mariánu do náruče mně a zvedl ty dva naše nezbedy.

Každého z nich jsem políbila do vlasů a potom věnovala polibek i svému manželovi. 

Usmála jsem se. Došlo mi, že jsem našla to, co lidé hledají celý život. Štěstí.

Konec