Přislíbená

6.

"Pane, všechno Vám vysvětlím," spustila jsem, ale najednou toho bylo nějak moc. V očích mě zase začaly pálit slzy. Ne, teď nebudu plakat. Ne před ním. Snažila jsem se je z plných sil potlačit, ale nešlo to. Nakonec jsem propukla v pláč. Rukama jsem si zakryla oči.

"Pane, odpusťte mi, prosím. Je mi to strašně líto," vzlykala jsem.

Nejspíš se mu mě zželelo, protože se zase trochu pousmál. Přišel k posteli a sedl si vedle mě. "Prosím, neříkej mi pane. Pro tebe jsem Petr. Jen a pouze Petr."

Užasle jsem se na něj podívala. Čekala jsem všechno. Dlouhé promlouvání do duše, dokonce i vyhrožování. Ale tohle bylo opravdu to poslední, co by mě napadlo.

"Ano?" zeptal se a palcem utřel slzu, která mi tekla po tváři. S mírným úsměvem jsem přikývla.

Jeho pozornost upoutala moje zraněná ruka. "Bolí tě to?" dotázal se starostlivě. Bolelo to jako čert, přesto jsem rázně zavrtěla hlavou. "Já vím, že tě to bolí," řekl s úsměvem. Na to se zvedl a odešel.

Já si vložila hlavu do dlaní a znovu se rozplakala. Tak nějak jsem nečekala, že se vrátí. Nesl v ruce džbánek s voňavou tekutinou. Když viděl, že mi opět tečou slzy, položil džbánek na stůl a sedl si vedle mě.

"Prosím, neplakej," pohladil mě po tváři. Poprvé za celou dobu jsem se podívala hluboko do jeho krásných modrých očí.

Utřel mi slzy.

Vzal bílý kapesník, namočil ho do tekutiny ve džbánku a začal mi jemně omývat zkrvavenou ruku. Bolelo to, ale nestěžovala jsem si. 

"Co noha?" zeptal se. "Lepší," pípla jsem. Popravdě jsem na ni docela zapomněla. On jen přikývl. "Vyspi se, máš za sebou hodně dlouhý, den. Musíš být unavená." Vstal a odcházel. 

Teď, nebo nikdy, pomyslela jsem si. "Jak jsi mě našel?" vyřkla jsem otázku, na kterou jsem jen marně hledala odpověď. "Amálka," začala jsem. "Mi nic neřekla," dokončil větu. "Vůbec jsem s ní nemluvil."

Teď jsem všechno nechápala ještě víc. Byla jsem přesvědčená, že mu Amálka vše prozradila. A už jsem si v hlavě plánovala, jak ji poděkuju za to, že dostala rozum, když já ten svůj ztratila. Kdyby mu tu neřekla, možná už bych teď byla mrtvá. Ale ona nic neprozradila. 

"Jak tedy?" zeptala jsem se nechápavě. "Nebyly jste tak nenápadné, jak jste si myslely." 

Vykulila jsem na něj oči. "Věděl jsi, že jsem utekla?"

Přikývl. "Vyjel jsem pět minut po tobě. A musím ti vzdát hold, na koni jezdíš výborně. Skoro lépe než já." 

Dívala jsem se na něj jako vyoraná myš. Pochopil, že jsem nepochopila a tak pokračoval. "Jel jsem patřičnou chvíli za tebou, ale pak ses mi nějak ztratila. Potom jsem uslyšel tvoje volání o pomoc, tak jsem tě našel."   

Kývla jsem. Teď už mi to dávalo smysl. Král mě políbil na čelo a dal se na odchod. Těsně před tím, než zavřel dveře, jsem řekla to, co jsem měla říct už tam v lese. "Děkuju."

Po chvilce do pokoje nakoukla Amálka. "Asi budu potřebovat vysvětlení." Kývla jsem. 

Vše jsem ji podrobně a barvitě vylíčila a ona na mě jen koukala s otevřenou pusou a strachem v obličeji. "Říkala jsem, ať jsi opatrná," pevně mě objala. "Snažila jsem se. A nepovedlo se," odpověděla jsem a objetí ji oplatila. 

"Král tě zachránil," řekla. Kývla jsem hlavou. "Já vím a jsem mu za to moc vděčná." Přesně jsem věděla, na co se chce zeptat. "Amí, znám ho jeden den. Bylo od něj moc šlechetné, že mě zachránil, ale stále si ho nechci vzít," stála jsem si za svým. Ona kývla.

Potom mi pomohla svléct se ze špinavých a roztrhaných šatů. Oblékla jsem se do noční košilky a hupsla do peřin. Během chviličky jsem upadla do říše snů. Celou noc jsem spala jako zabitá.