Přislíbená

15.

Ležela jsem v posteli a dívala se do stropu. Nemohla jsem se přestat usmívat. Na spánek jsem neměla ani pomyšlení. Pořád jsem musela myslet na něj.

Po nějaké době už jsem vzdala snahu usnout. Vstala jsem z postele a přes svou noční košilku si přehodila lehký svetřík. Potichu jsem vyklouzla z komnaty. 

Chvíli jsem po paláci bloudila, než jsem našla to, co jsem hledala. Vešla jsem na balkón a pořádně se nadechla čerstvého vzduchu. 

Přešla jsem až ke kamennému zábradlí, položila si na něj lokty a tvář si podepřela dlaněmi. Dívala jsem se na hvězdnou oblohu a přemýšlela.

Opravdu jsem se stihla za tak krátkou dobu do Petra zamilovat? Nebo jenom špatně chápu své pocity? Ale co to zvláštní šimrání v břiše, pokaždé když ho uvidím?

"Nemůžeš spát?" ozvalo se najednou za mnou. Strašně jsem se lekla a rychle se otočila. Ve dveřích se na mě usmíval Petr. Zase se mi tak nějak zvláštně příjemně sevřel žaludek.

Zavrtěla jsem hlavou. "Pořád jsem na tebe musela myslet," vylétlo ze mě.

Co jsem to právě řekla? Opravdu jsem to vyslovila nahlas? Proč jednou nemůžu držet jazyk za zuby? 

Ve tvářích se mi začaly tvořit rumělky. Doufala jsem, že si toho nevšimne.

Petr se zasmál. "Sluší ti to, když se červenáš," pravil a já zrudla ještě víc. Přistoupil k zábradlí a opřel se vedle mě. Celým tělem mi projela vlna vzrušení.

"Noční obloha je tajemně krásná, viď?" pronesl zasněně, dívajíc se nad sebe. Zmohla jsem se jenom na kývnutí. 

"O hvězdách toho moc nevím," řekla jsem po chvíli, co jsme společně pozorovali noční oblohu. 

"Opravdu? To je ale škoda. Hvězdy skrývají tolik tajemství!" poodstoupil ode mě a natáhl ke mně svou dlaň. "Chceš zasvětit?" Jeho úsměv byl prudce nakažlivý a tak jsem se musela usmát taky. Jemně jsem vložila svou dlaň do té jeho a on ji stiskl.

Ruku v ruce jsme seběhli kamenné schody a utíkali hlouběji do zámecké zahrady. Běželi jsme docela dlouho, neměla jsem nejmenší tušení, kde se právě nacházíme, ale věřila jsem, že Petr ví, co dělá.

Zastavili jsme u nevelkého jezírka, vedle kterého se tyčila vrba. Na vodní hladině se zrcadlila celá noční obloha, Měsíc i jeho hvězdy.

"Kouzelné," hlesla jsem očarovaná tou krásou.

Petr si lehl na trávu vedle vrby a já ho hned následovala. Přisunul se trochu blíž ke mně a natáhl ruku k obloze. "Ta nejzářivější hvězda, to je Jitřenka," začal. 

"Támhle na severu je souhvězdí Labutě a pod ním souhvězdí Orla. A támhle," přejel prstem na druhou stranu," leží souhvězdí Páva. Každá ta hvězda, na kterou se teď díváme je naprosto jedinečná. Vidíš, kolik jich tam je?"

"Páni," vydechla jsem. Byla jsem naprosto šokovaná Petrovou znalostí astronomie. "Kolik jich tam asi tak svítí?" zeptala jsem se. 

"To ale nejsou všechny hvězdy, které existují," odpověděl. "Je jich tam mnohem víc. Jen my jsme moc malí na to, abychom je mohli vidět." 

Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Vždycky jsme myslela, že každá hvězda, každý ten blyštivý střípek, je jedna bytost, která odešla z tohoto světa.

"Myslíš, že je tam někde maminka?" zeptala jsem se a oči se mi naplnily slzami.

Petr se natočil trochu víc ke mně. "Jsem si tím jist. Někde tam pro tebe svítí a dává na tebe pozor. Jako moji rodiče. Nikdy nás doopravdy neopustili."

Musela jsem se pousmát. Už jsem začala rozumět tomu, když říkal, že hvězdy skrývají tolik tajemství. 

Leželi jsme tam vedle sebe, dívajíc se na noční oblohu a užívali si ten kouzelný okamžik.

Naše těla byla teď jen kousek od sebe. Kdybych malinko pohnula rukou, dotkla bych se ho. Co by ale udělal, kdybych tak učinila? Odtáhl by se?

Trochu jsme hnula svou dlaní a lehce se tak dotkla té jeho. Neudělal vůbec nic. Vzala jsem to jako souhlas a udělala něco dost odvážného. 

Rychle jsem se k němu přisunula a položila si hlavu na jeho rameno. Cítila jsem, že je překvapený, ale jen na kratičkou chvíli, protože mi rázem obmotal ruku kolem ramen a přitáhl si mě tím ještě blíž. 

Chvíli jsem se slastně dívala na oblohu a potom se odhodlala a trochu pootočila hlavu. 

Naše pohledy se setkaly. Petr mě celou dobu pozoroval. Hleděli jsme si tak do očí a já v těch jeho uviděla něco, co ještě nikdy nikomu. Něhu. Lásku. 

Potom se opět přiblížil a spojil naše rty v polibek. Kdybych měla popsat, co právě dělají motýlci v mém žaludku, řekla bych, že se zbláznili a teď tam lítají jako pominutí. 

Po polibku následoval další, tentokrát jsem však byla iniciátor já. Vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo. 

Po chvíli jsem se odtáhla a uvelebila se na jeho rameni. Začal mě jemně vískat po vlasech. 

Pomalu se mi začaly klížit oči. Za okamžik jsem, ač nerada, upadla do říše snů.

"Dobrou noc, lásko," bylo poslední, co jsem před usnutím slyšela.