Přislíbená

3.

Po celém dnu jsem se těšila, až konečně usnu. Abych si konečně odpočinula ode všeho. Ale ani ve spánku jsem nenašla klid.

Pořád jsem se budila. Celou noc se mi ve snech ukazovaly děsivé scénáře mého budoucího života a manželství. 

Okolo šesté hodiny ranní jsem nakonec vstala. Seděla jsem na posteli a dívala se do prázdna. Z dnešní nespavosti jsem měla obrovské kruhy pod očima. 

Po nějaké době nakoukla do pokoje Amálka. "Nemůžeš spát?" zašeptala. 

Jenom jsem zavrtěla hlavou a stále se dívala do podlahy. "Vůbec jsem se nevyspala," odpověděla jsem.

Amálka přišla ke mně a přisedla si na mou postel. Chvíli jsme obě mlčely. Ticho nakonec prolomila Amálka. "Král je hezký, viď?"

"Hm," odpověděla jsem. Včera večer jsme o královi neprohodily ani slovo. "Jenže krása není všechno," dodala jsem nakonec. "A nic to nemění na tom, že si ho nechci vzít."

V místnosti opět nastalo ticho. "Ale vypadá to, že je hodný. Vždyť na tebe byl včera moc milý," zkusila ještě Amálka.

"Jenže jak se ke mně bude chovat, až Marek odjede?" odpověděla jsem. "A i kdyby byl hodný a milý, já se přece nemůžu zamilovat na povel!" 

Najednou se otevřely dveře a do místnosti bez zaklepání jako pán hradu vstoupil Marek. Prásknul za sebou dveřmi a přišel k nám.

"Jsi vzhůru, škoda. Doufal jsem, že tě budu moct vzbudit," řekl s úšklebkem. 

"Vypadni, nechci tě ani vidět," štěkla jsem po něm. "Co tady zase chceš? Nemůžeš mě nechat chvíli být?"

Marek se zamračil a udělal další krok směrem k posteli. "Co si to dovoluješ?" vykřikl na mě. Napřáhl ruku a pleskl mě přes obličej. Na tohle jsem byla zvyklá, protože to dělal vždycky, když se mu něco nelíbilo, nebo jsem mu odporovala. Reflexivně jsem si dala ruku na bolavou tvář.

"A teď bych ti doporučoval mě moc nerozčilovat, abys neměla na své svatbě tvář modrou od modřin," řekl a spokojeně se usmál. "Jo a přišel jsem ti taky připomenout, že se zítra vdáváš. Tak abys nezapomněla."

"To bych bez tebe nevěděla,"  prohlásila jsem, i když jsem věděla, co bude následovat. A nemýlila jsem se. Na tvář mi přilétl další pohlavek. 

"Dávej si pozor," řekl Marek. Obrátil se ke dveřím k odchodu a prásknul s nimi tak, že jsem se divila, že nevylétly z pantů. 

Vstala jsem z postele, sundala si svou noční košilku a s Amálčinou pomocí se vsoukala do pohodlných šatů. 

Potom jsem ji chytla za ruce a podívala se do jejích očí. "Uteču," prohlásila jsem.  "Ještě dnes. Daleko od všeho, od krále a od Marka. Pomůžeš mi?" nasadila jsem ten nejvíc prosebný výraz a čekala na odpověď.

"Ajéjé," odpověděla Amálka a k mému překvapení nasadila uličnický výraz. "Upřímně jsem si myslela, že s tím přijdeš už včera večer."

"Takže mi pomůžeš?" zeptala jsem se s překvapeným výrazem. Čekala jsem totiž, že bude proti.

"Od toho přece kamarádky jsou, aby si pomáhaly v nesnázích, ne?" Mrkla na mě. Přitáhla jsem ji k sobě a pevně objala.

"Hádám, že máš plán," pošeptala mi do ucha. "Mám," odpověděla jsem. Ona se jen usmála. "Tak sem s ním."

Podrobně jsem jí vylíčila svůj plán, který jsem už nějakou dobu střádala v hlavě. Byl více než jednoduchý. V přestrojení vniknu do stájí, ukradnu jednoho koně a odjedu někam daleko. 

"Hm, to zní proveditelně," kývala hlavou Amálka. "Začneme?"

Byla jsem překvapena, že na můj plán přistoupila. Možná se mi chtěla odvděčit, za to jak vlídně jsem ji přijala do rodiny. Takřka jako sestru.

A tak jsme začaly. Převlékla jsem se do těch nejprostších šatů, které jsem sebou měla. Byly obyčejné, hnědé, bez zbytečných spodniček a volánků. Amálka mi přehodila přes hlavu její černý plášť. 

"Jak vypadám?" zeptala jsem se. "Jako někdo, kdo chce utéct ženichovi," zasmála se. "Takže dobře," podotkla jsem se smíchem. 

Najednou někdo zaklepal na dveře. "Anežko, můžu s tebou mluvit?" ozvalo se. Poznala jsem hlas svého nastávajícího. Strnula jsem. Když vejde, okamžitě pozná můj záměr.

Ale Amálka byla jako vždy pohotová. Přiskočila ke dveřím a zašeptala. "Odpuste Vaše veličenstvo. Princezna ještě spí. Dlouho do noci nespala, usnula teprve k ránu. Nechte ji ještě chvíli v říši snů." 

Za dveřmi bylo chvíli ticho. "Odpusťte, slečno," řekl král nakonec. "Měl jsem si to uvědomit. Až se vzbudí, řekněte ji prosím, že s ní chci mluvit." Potom se už jen ozýval slábnoucí zvuk klapajících bot.

"Teda, tvoje herecké schopnosti bych chtěla mít. Zachránila jsi mě," podotkla jsem.

  "Snažím se," pokrčila rameny. Vzala do ruky měšec s penězi a hodila mi ho. "Teď nebo nikdy," řekla a otevřela dveře. Pomalu jsme se vyplížily do stájí.

Cesta probíhala naprosto v pořádku. Potkaly jsme alespoň půl tuctu služebnictva a nikdo neměl ani tušení, že pod černým pláštěm se jako myška schovává jejich budoucí královna.

Ve stájích jsem si vybrala jednoho hnědáka a Amálka mi pomohla do sedla. "Buď opatrná," řekla nakonec.  

"Budu," odpověděla jsem a pobídla jsem koně do klusu. "A děkuju. Mám tě ráda."

Ujížděla jsem lesem pryč, ale najednou mě začalo popichovat svědomí. Opravdu tohle mám udělat? A chci to vůbec udělat? Jela jsem a jela a plášť plál za mnou. 

Místo přemýšlení jsem ale měla dávat pozor na cestu. Můj kůň se najednou vzepjal a já spadla na zem. 

Spadla jsem na svou zadnici, která mě okamžitě začala bolet. O něco ostrého jsem se řízla do ruky, tak že mi teď z rány, která vedla na levé ruce od ramena skoro až k loktu, začal téct pramínek krve. Také jsem si roztrhla šaty. 

To vše mi ale teď přišlo nedůležité. Jediná věc, která mi teď přišla na mysl, byla ta, že mi utekl kůň. 

"Krucinál," křikla jsem do prázdna spíš tak sama pro sebe. Na koni jezdím skvěle už alespoň deset let. A teď, při něčem tak důležitém pohořím. 

"A podívejme, kdo se nám chytil do pastičky," ozvalo se z ničeho nic za mnou. 

Rychlostí blesku jsem se otočila. Zbledla jsem tak, že i duch by oproti mně vypadal živě. 

V tu chvíli jsem si uvědomila, jakou hloupost jsem udělala, když jsem sama vyjela pryč. Zůstat v zámku, vzít si krále Petra a stát se královnou mi nyní přišlo jako ten nejlepší nápad. 

Ale už bylo pozdě.