Přislíbená

5.

Ucouvla jsem. Viděla jsem, že je rozzlobený. Ale nemohla jsem se mu divit. Měl k tomu pádný důvod. Sklopila jsem oči. Bála jsem se ho.

Nejspíš jsem vypadala jako neposlušné štěně, které chce páníček potrestat.

"Tvůj bratr asi nelhal, když říkal, že chceš někam zmizet, že?" Čekala jsem, že mě uhodí. Tak jako to dělával Marek. 

On se k mému překvapení usmál. "Neboj, já ti nechci ublížit," řekl, jako by  mi četl myšlenky. 

Musela jsem vypadat strašně. Choulila jsem se tam pod stromem, byla jsem celá špinavá, šaty roztrhané. Krev už mi z paže sice netekla, stejně jsem ji měla ale celou zkrvavenou.

Zkusila jsem vstát. Nepovedlo se mi to. Bolest v kotníku mi vystřelovala do celého těla. Určitě jsem ho měla vyvrknutý, možná že dokonce i zlomený.

Král přišel ke mně a nabídl mi pomocnou ruku. Ochotně jsem ji přijala. Vzal mě opatrně do náruče, jako kdyby mi každý ostřejší pohyb mohl ublížit a odnesl mě ke svému koni. Bez námahy mě vysadil do sedla, jako kdybych byla z papíru. Pane, ten má ale sílu.

Jeli jsme zpátky k zámku. Nikdy bych neřekla, že se tam budu tak ráda vracet. Ani jeden z nás nepromluvil. On k tomu neměl důvod a já tak nějak pochopila, že k tomu nemám právo. 

Styděla jsem se. A taky jsem mu byla strašně vděčná. Co by se stalo, kdyby se tam neobjevil? Ani se mi na to nechtělo pomyslet. Ale jak mě našel? To mi vrtalo hlavou celou cestu zpátky.

Když jsme dojeli zpět do zámku, král sesednul z koně, potom pomohl i mě. Posadila jsem se na nejbližší lavičku, která byla v zámecké zahradě. 

"Počkej tu prosím na mě," řekl a šel ustájit koně. Stejně jsem se neměla k odchodu. Noha mi začala natékat a šíleně bolela.   

Dnešek byl jedna katastrofa za druhou. A další právě přicházela.

Blížil se ke mně Marek. Úplně jsem viděla, jak mu z hlavy šlehají blesky. Byl ještě deset metrů ode mě a už na mě křičel. "Kde jsi byla celý den? A kde ses takhle sakra zřídila? Co si osobě myslíš?" Já jen seděla a okatě ho ignorovala. 

"Anino, na něco jsem se tě sakra ptal," zakřičel a už napřahoval svou ruku, aby mě přinutil mluvit. V tom ale uviděl přicházet krále a tak si to radši rychle rozmyslel. 

"Prosím, omluvte mou sestru," začal, za účelem vymyslet nějaký výmysl, kde jsem celý den byla, ale král ho přerušil. 

"To je v pořádku, Anežka byla se mnou. Vyjeli jsme spolu k ránu na vyjížďku, abychom se lépe poznali. Bohužel spadla princezna z koně, proto jsme se tolik zdrželi."

Marek mu tu lež zbaštil i s navijákem. Byl z jeho odpovědi dost překvapený, ale ani z poloviny ne tolik jako já. Proč lhal král v můj prospěch? Proč se mě zastal? Měl by být přece rozzlobený a potrestat mě. Ale to možná ještě přijde.

"A teď nás prosím omluvte princi," pokračoval. Vzal mě něžně do náruče a nesl do zámku. Donesl mě až do pokoje a položil na postel. 

Stála tam Amálka. Byla tak překvapená, že mě vidí, že se tam na nás dívala s otevřenou pusou, ale ještě více vyděšená, v jakém jsem dorazila stavu.

"Amálko, nechala bys nás prosím chvíli o samotě?" poprosil ji a podržel dveře. Přikývla a s nechápavým výrazem odešla. Král za ní dveře zavřel.

Otočil se na mě a jeho úsměv rázem opadl. "Žádám vysvětlení," řekl jenom. 

Najednou jsem se ho zase začala bát.