Přislíbená

22.

Strašně mě bolela hlava. První věc, kterou jsem si po probuzení uvědomila, byla ta, že ležím na měkké posteli a ta druhá, že se mi chce strašně zvracet. Přehnula jsem se přes okraj postele a obsah svého žaludku vydávila na zem.

Hned ke mně přiběhla jedna služebná. Pomalu jsem začala rozpoznávat okolí. Prudce jsem se posadila. Došlo mi, že vím, kde jsem. Ležela jsem ve své posteli. Ve své staré posteli v mém rodném zámku. V hlavě mi vířilo asi tisíc otázek, hlavní byly ale pouze dvě. Co se stalo a jak jsem se sem dostala.

Služebná mi podala džbánek s vodou a já se hltavě napila. "Jak se cítíte?" zeptala se ještě svým dětským hláskem. Podívala jsem se na ní. Určitě nebyla starší, než já. "Co se stalo?" ignorovala jsem její otázku.

Chvíli zvažovala, jaká volit slova. Po chvilce, která mi připadala jako věčnost, konečně spustila. "Vaše družina byla v lese přepadena loupeživými lapky. Nejspíš Vás prý sledovali. Chtěli Vás zajmout a žádat výkupné. Naštěstí jel kolem náš správce, který Vás zachránil."

Zamračila jsem se. Otec nikdy žádného správce neměl. Na všechno stačil sám. "Jaký správce?" zeptala jsem se zostra. Něco mi na tom všem nesedělo.

Komorná sklopila pohled. "Nevím," pípla. Zamračila jsem se ještě víc. Co se na tomhle dalo nevědět? Všimla jsem si, že se mě bojí. Asi jsem byla zbytečně moc hrubá. Mohla to být klidně moje kamarádka, místo toho se tady přede mnou krčila jako zbitý pes.

"Promiň, jestli jsem byla moc drsná," začala jsem trochu přívětivěji, "ale jsem pořád úplně zmatená a strašně mě to rozčiluje. Jak jsi myslela, že nevíš, kdo je správce?"

Překvapeně zvedla hlavu. Mou omluvu zřejmě vůbec nečekala. "Správce nezná nikdo," řekla a mně tím málem vyrazila dech. To tu den po králově smrti přebere království úplně cizí člověk? 

"Skoro nikdy ho neviděl," pokračovala komorná. "Nikdo nesmí chodit do jeho komnat. Za celý ten rok, co jsem tu ve službě, jsem měla čest o něm jenom slyšet." Myslela jsem, že mě šálí sluch. Ten tajemný správce je tu už celý rok?!

"A co ostatní? Nikdo ho nezná?" ptala jsem se dychtivě. Zavrtěla hlavou. "Nikdo, kromě jeho nejbližších tu nepracují déle než rok. Zanedlouho po tom, co jste se provdala, Váš otec všechno služebnictvo propustil a najal nové, včetně toho tajemného správce."

Dívala jsem se na ni s otevřenou pusou. Co to má znamenat?

Jedno bylo ale jasné. Otec chtěl identitu správce stůj co stůj utajit. Ale proč?

"Opravdu o něm nevíte vůbec nic?" žadonila jsem. "Říka se toho o něm hodně, ale nevím, co je pravda," špitla komorná. Byla jsem nedočkavá, jako dítě o Vánocích. "Znal prý krále hodně dobře, údajně byl i vysoce postavený. Říká se, že měl být trestán za velezradu, ale král mu udělil milost."

A v tu chvíli mi to všechno došlo. Všechno do sebe zapadlo jako skládanka. 

Vyskočila jsem z postele. Zamotala se mi při tom trochu hlava, ale já tomu vůbec nevěnovala pozornost. "Kde je?" zeptala jsem se ostře.

Komorná se vylekala. "Řešil ve Velkém sále, jak potrestat lapky, nejspíš bude stále tam. Ale výsosti, tam nesmí-." Zbytek už jsem neslyšela, protože jsem vylétla z komnaty jako kulový blesk. Běžela jsem jako o život. 

Otevřela jsem dveře Velkého sálu. Zády ke mně stáli otcův rádce, generál a on. Byl to opravdu on. 

"Marku!" vzdychla jsem. 

Prudce se otočil. V jeho výrazu se zračila taková úleva. Dívala jsem se do jeho očí, do očí, které jsem tak dlouho neviděla. Rádce a generál se poklonili, my jsme ale jenom bezhnutě stáli a dívali se na sebe.

Po chvíli, která mi připadala jako věčnost, se ke mně konečně rozběhl. Čekala jsem, že mě obejme, že mě konečně obejme. Jenže on to neudělal.

Zastavil se přímo přede mnou. Překvapilo mě to a upřímně i trochu vylekalo. Co chce udělat?

Náhle přede mnou poklekl na koleno a svěsil hlavu. "Má královno," pronesl. Z jeho hlasu pořád znělo trochu zahanbení, ale hlavně pokora.

Najednou mi ho bylo strašně líto. Nechtěla jsem, aby se mi klaněl. Vypadal tak strašně smutně, jako malé ztracené štěňátko. 

Snížila jsem se k němu a prudce ho objala, takže jsem ho povalila do sedu. Sedla jsem si mu na klín a držela ho pevně v objetí. Bylo mi jedno, že se na nás rádce a generál dívají, bylo mi to úplně jedno. Držela jsem ho pevně, jako bych se bála, že mi jako přelud zmizí. Tak strašně se mi stýskalo.

Nemohla jsem si nevšimnout, že pláče. "Prosím tě, odpusť mi to," šeptal mi do vlasů.

"Ššš, všechno je v pořádku," snažila jsem se mu jeho slzy setřít. "Všechno je v pořádku, není nic, co bych ti už dávno neodpustila," políbila jsem ho láskyplně na čelo. Objal mě ještě pevněji.

Chvíli jsme ještě seděli v objetí. Potom jsem vstala a podala mu ruku. Váhavě ji přijal a já mu pomohla na nohy. Viděla jsem, že není ještě úplně přesvědčený, že už se na něj nezlobím. "Vše odpuštěno," věnovala jsem mu další polibek. Konečně se po celé té době zase usmál.

"Asi ti dlužím vysvětlení," řekl a stiskl mi ruku. "Znám perfektní místo kde budeme sami," zašeptala jsem mu tak, aby to mohl slyšet jenom on. Usmál se. Sourozenecká telepatie opět zafungovala. Ruku v ruce jsme vyběhli k našemu oblíbenému místu. 

Seděli jsme společně  na kamenném zábradlí na balkoně v prvním patře, nohy svěšené dolů a dívali se do dálky. Otec nám zakazoval sem chodit. Kladl nám na srdce, abychom na zábradlí nelezli. Byl přesvědčený, že bychom spadli dolů. Nikdy jsme ho neposlechli.

Hlavu jsem měla složenou na Markově rameni. Zase jsem se s ním cítila krásně. Jako s bratrem.

Oba jsme mlčeli. Ani jeden z nás nevěděl, kde začít. "Táta," prořízla jsem nakonec ticho já, pokračovat jsem ale nemohla. "Už je mu dobře," zašeptal. Do očí se mi nahrnuly slzy, ale rychle jsem je potlačila.

"Bude se mi po něm stýskat," pronesla jsem. "Mě taky. Byl to ten nejlepší táta pod sluncem," přitakal a obejmul mě ještě pevněji.

"Marku, myslíš, že bys mi mohl všechno trochu vysvětlit?" poprosila jsem. To hlavní jsem sice už věděla, ale chyběly mi souvislosti.

"Kde mám začít?" zeptal se.

"Úplně na začátku."