Přislíbená

8.

Marek mě vedl do královské kaple. Amálka šla za námi a držela mi závoj s vlečkou. Vyprosila jsem si, aby byla moje družička.

Bratr mě celou cestu varoval, abych neudělala něco neplánovaného a tak trochu mi vyhrožoval. Já ho naprosto ignorovala a zaujatě si prohlížela podlahu. "Opakuju ti to ještě jednou. Jestli uděláš nějakou blbost, tak si mě nepřej." Stejně jsem ho neposlouchala. 

Nakonec konečně zavřel pusu, protože jsme vcházeli do kaple. U oltáře stál můj nastávající. Marek mě dovedl až k němu. Král mi podal ruku a já ji přijala. Usmál se na mě, ale já mu úsměv neopětovala. 

Oddávající nám přehodil svatební štolu přes ruce a obmotal ji kolem našich dlaní. Začal odříkávat sáhodlouhý proslov o manželství. Vůbec jsem ho nevnímala. Přemýšlela jsem o tom, co všechno se pro mě teď změní. Kam se teď můj život ubírá?

Z myšlenek mě vytrhlo až královo ano. Zbystřila jsem.

"A teď se ptám Vás, princezno Anežko. Berete si dobrovolně krále Petra a budete s ním žít v nemoci i ve zdraví, dokud Vás smrt nerozdělí?"

Ihned jsem zapochybovala. Když řeknu ano, budu lhát. Co by se ale stalo, kdybych řekla ne? Potom mi došlo, že už dlouho neodpovídám. V kapli bylo nyní hrobové ticho. I spadnutí špendlíkové hlavičky by bylo slyšet.

Zavřela jsem oči a nadechla se. "Ano," řekla jsem, protože jsem vlastně neměla jinou možnost. Tím jsem si zpečetila zbytek svého celého života. 

"Co Bůh spojil, člověk nerozdělí. Novomanželé, prosím, polibte se." Na tuhle část jsem úplně zapomněla. Podívala jsem se na král a viděla, že i on je v rozpacích. 

Nakrátko jsem tedy spojila své rty s těmi jeho, ale hned jsem se odtáhla. Kývl hlavou. Pochopil to.  

A potom mi to nějak všechno splývalo. Pamatuju si, že jsem se hrozně nudila. Všichni se vydali do obrovské jídelny, kde byla spousta pokrmů. Já na jídlo neměla ani pomyšlení, přesto jsem něco málo uzobla, abych setřásla Markův zlostný pohled.

Následně nám svatebčané předávali dary. Nikoho kromě Amálky a Marka jsem tam neznala. Všichni to byli královi známí nebo kamarádi. Blahopřáli mu, jakou má krásnou nevěstu. Snažila jsem se tvářit, že mě to vůbec nenudí.

Potom král někam zmizel. Po chvíli jsem zjistila, že pije víno a baví se svými přáteli. Vzdychla jsem. Asi jsem si myslela, že když už jsem jeho manželka, bude mi věnovat trochu pozornosti.

"Tady se někdo náramně baví," ozvalo se z ničeho nic za mnou. Byla to Amálka.

"Proč já tady vůbec jsem," rozhodila jsem rukama. 

"Takže nebude vadit, když tě unesu?" zeptala se a uličnicky jí zazářilo v očích.

"Bude to pro mě vysvobození," zasmála jsem se. Tak jsme se potichu vytratily. Nikdo si nevšimnul, že nevěsta někam zmizela.

Utíkaly jsme chodbami od hlučícího davu. Otvíraly jsme dveře a vbíhaly do náhodných místností. Opět mi došlo, jak je zámek rozlehlý. Rozevřely jsme dveře vlevo a objevily další obrovskou jídelnu. Vévodil jí dlouhý stůl se židlemi, nad krbem visely zkřížené meče a další zbraně. Přirazila jsem dveře a pokračovaly jsme v pátrání. Objevily jsme hudební salon s krásným kobercem, štukovaným stropem a pohodlnými židlemi.

Nakonec jsme doběhly do trůnního sálu. Tohle byla tak obrovská místnost! Uprostřed stál na stupínku majestátní trůn. Všude po stěnách vysely obrazy králových předků. 

"Tady budeš taky jednou viset namalovaná." 

Musela jsem se jejímu výroku zasmát. "Vlastně je to hezký zvyk," konstatovala jsem. "Takhle se totiž na nikoho nezapomene."

U nás doma totiž žádné obrazy nevisely. Když maminka zemřela, otec je všechny sundal, protože mu ji pořád připomínaly.

Popošla jsem až k trůnu. Pohladila jsem jeho opěradlo. Napadlo mě, že bych si na něj mohla sednout. Zaplavil mě pocit nejistoty a zaváhala jsem. Co kdyby přišel král a uviděl mě? Nakonec jsem se odhodlala. 

Ze strany jsem hupsla na trůn, takže jsem se zády opírala o jedno opěradlo a nohy jsem měla přehozené přes druhé opěradlo.

"Jak Vám mohu posloužit?" udělala přede mnou Amálku pukrle. Přistoupila jsem na její hru. "Hned mi přines víno z těch nejsladších hroznů. A taky mi sežeň sluhy, kteří mě budou ovívat. Je mi v těch šatech horko." Obě jsme vyprskly. Zase mi bylo chvíli do smíchu.

Najednou se otevřely dveře a mě smích rázem přešel. Stál tam král. Vyskočila jsme z trůnu, jak nejrychleji to šlo. Srdce mi bilo jako o závod. 

"Ten trůn," začal jsem, ale on mě přerušil. 

"To je v pořádku," řekl. "Chtěl jsem ti něco dát. Můj svatební dar pro tebe." A ukázal mi, co držel celou dobu v ruce za zády. Obě jsme vydechly úžasem.

Držel křišťálovou korunu s démanty. Než jsem stihla cokoliv říct, nasadil mi ji na hlavu.

"Ten trůn patří i tobě. Teď jsi přece královna."