Přislíbená

2.

Někdo otevřel dveře kočáru. Neochotně jsem vylezla ven a podívala se směrem k mému novému domovu. Ten pohled mi málem vyrazil dech.

Zámek byl ohromný. Byl jednou tak velký, než zámek, ve kterém jsem vyrostla a to jsem si myslela, že ten je ohromný. Všude okolo se rozprostíraly zahrady. 

"Hm, ujde," utrousil Marek. Dělal, jako by to bylo úplně normální panství, ale přesto bylo vidět, že to i na něj udělalo dojem. "Jdeme," řekl nakonec.  

Já se ale ani nepohnula. "Marku, prosím," zkusila jsem ještě naposledy, i když jsem věděla, že to k ničemu nebude.

Marek se otočil s rozzlobeným výrazem. "Anino, jdeme," zamračil se ještě víc. 

Rezignovaně jsem zavrtěla hlavou a stála si za svým. 

"Já tě tam klidně dotáhnu  po zlém." Kývl na dva strážné. Najednou mě z každé strany uchopily jedny ruce. Nedobrovolně jsem se vydala směrem k zámku. Nějaký rytíř nás dovedl do velikého sálu. "Jeho veličenstvo král Petr hned přijde," řekl.

Zkusila jsem se vyprostit ze sevření stáží, kteří mě stále drželi. "Umím stát sama," štěkla jsem na ně. Marek na stráže zavrtěl hlavou. "Radši ji držte, kdyby zase chtěla utéct" řekl. 

Začala jsem se vzpouzet a snažila se vymanit z jejich sevření. Nebylo mi to ale nic platné.

Zajímalo by mě, jestli si maminka vzala otce také jenom kvůli majetku. Byla k tomu donucena, jako já? Nebo se do sebe bláznivě zamilovali a vzali se z lásky? 

Maminka umřela, když mi byly tři roky, takže už si ji moc nepamatuju. Vzpomínám si, že měla dlouhé hnědé vlasy a hnědé oči. To všechno jsem po ní zdědila. Otec mi často říkal, že jsem jí hodně podobná. 

Z myšlenek mě probralo až prásknutí dveří. Do síně vešel král. Když jsem ho uviděla, jen stěží jsem potlačovala slzy. Byl starý, mohlo mu být klidně pětapadesát. Ani moc krásy nepobral. Jeho vlasy už pomalu šedly a byl trochu při těle. Jako trnem v oku mu byla obrovská bradavice na bradě. Moje nejhorší představy o mém budoucím manželovi se pomalu naplňovaly.

"Zdravím Vás princi Marku," zaskřehotal. To už jsem své slzy neudržela. Podívala jsem se s útrpným výrazem na Amálku. "To bude dobrý," naznačila mi. Nebude, pomyslela jsem si.

Král se rozhlídnul a nasadil podezřívavý výraz. "Kde je princezna," zeptal se. Marek se uchechtnul. "Tady," řekl a ukázal na mě.

Ani se nedivím, že nepoznal, že jsem princezna. Vždyť jsem musela vypadat jako nějaká zajatkyně, když mě z obou stran drželi stráže. Nebo jako děvečka z kuchyně, která celý den krájela cibuli, tak jsem měla tváře opuchlé od pláče.

"Aha," řekl a prohlédnul si mě od hlavy k patě, jakoby nechtěl věřit, že jsem opravdu princezna. "Král na Vás čeká v trůnním sále," prohlásil nakonec a mávnul rukou, abychom ho následovali.

Tak tohle není král? Podívala jsem se s nechápavým výrazem na Amálku a ona se stejným výrazem ve tváři pokrčila ramena.

Marek se vydal do trůnního sálu a stráže mě vlekli za ním. Věděla jsem, že tam stojí král, doopravdový král a můj budoucí manžel. Dívala jsem se zlobou do země.

 "Zdravím Vás," řekl. Vzhlédla jsem. Už podle hlasu jsem poznala, že nemůže být moc starý. Hádala bych okolo dvaceti. Prohlížela jsem si ho a nemohla jsem vymýtit z hlavy myšlenku, že je více než pohledný. Byl vysoký a urostlý a měl tmavě hnědé vlasy. 

"Je mi nesmírnou ctí, že Vás mohu poznat, princezno Anežko," řekl a uklonil se přede mnou. Docela mě překvapilo, že si mě také nespletl s nějakou služkou a ještě jsem se radši ujistila, jestli náhodou nemluví na Amálku. 

Nějak jsem se ale neměla k odpovědi a tak jsem jenom mlčela a dívala se do podlahy. Zřejmě se to nelíbilo Markovi, který by ode mě čekal více pokory k budoucímu manželovi a tak mě dloubl loktem pod žebra. Vrhla jsem po něm nenávistný výraz. 

Král si toho ale všiml. "Smím-li se zeptat princi Marku," řekl s mírně rozzlobeným tónem, "proč vaši sestru doprovázejí stráže?" A podíval se na vojáky, kteří mě stále drželi.

Marek zcela vyveden z míry touto otázkou párkrát zamrkal. "Museli jsme vymyslet nějaká opatření, pane. Anežka po celou cestu vymýšlela, jak se vypařit, že?" Prohlásil směrem ke mně a dloubl mě podruhé. Ucukla jsem bolestí.

"Rozumím," odpověděl král, i když jeho tón hlasu, přesvědčoval o opaku. "Přesto si myslím," pokračoval, "že byste se měl ke své sestře a mé budoucí manželce chovat se trochou pokory. A nezacházet s ní jako s vězeňkyní."

To nepřekvapilo jenom Marka, který se teď na krále díval skoro s otevřenou pusou, ale i mě. Stráže pochopily královu řeč a pustili mě. Konečně. 

Král ke mně přišel blíž. Nevěděla jsem co má v úmyslu, ale stále jsem se vzdorovitě dívala na podlahu. Vzal mnou ruku a jemně jí políbil. Ne, že by mi to bylo vyloženě nepříjemné, ale nečekala jsem to. 

"Smím Vám ukázat Vaše komnaty?" zeptal se. Uchopil mě za ruku, což mě na okamžik zarazilo. Přestože jsem se chtěla chovat chladně, najednou se celé mé tělo rozhořelo. Chtěla jsem se mu vyškubnout, ale neudělala jsem to.

Zřejmě mé pochybnosti vytušil. "Chtěl jsem Vás jen doprovodit, má paní. Nemám v úmyslu Vám ukousnout prsty," pronesl s pousmáním.

"Ovšem," dokázala jsem říct. V tu chvíli jsem se chtěla propadnout do země, ale dovolila jsem mu, aby mě odvedl. Ohlédla jsem se na Amálku a prosebně očima naznačila, ať jde taky. Pochopila. Přikývla a cupitala za námi.

Král byl mírně překvapen, že jde Amálka také, ale nic nenamítal. Ukázal mi pokoje, které měly být nejspíš mými komnatami. Byla jsem ráda, že rychle odešel.

Rozhlédla jsem se po pokoji. Vévodila mu obrovská postel s růžovými sametovými nebesy. U stěny vlevo stál krb a před ním několik lenošek, vpravo byla knihovna. Proti oknům byl umístěn ohromný ebenový psací stůl s polstrovanou židlí a menší stoleček pokrytý bílým lněným ubrusem. U nohou postele trůnila veliká truhlice a v rozích pokoje stáli dva prádelníky. 

Byl to přepychově vybavený pokoj, ale v danou chvíli jsem nic z toho nedokázala ocenit. Posadila jsem se na postel. Chtěla jsem začít plakat, ale nějak už to nešlo. Poprvé za tři dny mi došly slzy.