Přislíbená

12.

Celý týden potom probíhal tak nějak stejně. Ráno jsme vstaly hodně brzo - pořád jsem si na to nezvykla, a potom jsme pekly a pekly. Těsto na chleba jsem míchala skoro tak rychle jako Markytka a moje koláčky, preclíky a vdolky už nevypadaly zdaleka tak bídně.

Jedné věci jsem se ale stejně nemohla zbavit. Stále mě kousalo svědomí. A pomalu, ale jistě jsem se začala vracet do reality. Do zámku se budu muset vrátit. A co mě děsilo nejvíc, bylo zjištění, že se tam vlastně chci vrátit.

Jak to ale udělat, aby mě Marek nezabil a Petr nenáviděl do konce života? Jenom při tom pomyšlení se mi chtělo začít plakat. Já přeci nechci, aby mě Petr nenáviděl.

Ale tomu se nevyhnu. Už po druhé jsem od něj utekla. Teď jsem si uvědomovala, že můj druhý útěk byl chyba. Velká chyba.

Zrovna jsme s Markytkou obědvaly, když do domu vrazil Janek. "Dámy, neuvěříte, co se právě děje!"

"Co? Začaly žáby létat?" zeptala se ironicky Markytka. 

"Možná spadl Měsíc," musela jsem dodat. Obě jsme propukly v záchvat smíchu. 

"Špatně a špatně," usmíval se Janek. "Ale když vás to nezajímá," pokrčil rameny a otočil se ke dveřím. 

Rychle jsme s Markytkou nahodily prosebný výraz. "Ne, počkej, my to chceme vědět, strašně nás to zajímá!" dodala jsem rychle, aby nám tu novinu prozradil. 

"Ne, my to nechceme vědět, my to potřebujeme vědět!" opravila mě Markytka.

Janek se na nás dramaticky otočil. "Stejně bych vám to řekl," zasmál se. "Představte si, že král projíždí městem a hledá svou královnu."

Čas jako by se najednou zastavil. Cítila jsem, jak pomalu blednu. 

Co že to právě řekl? Slyšela jsem dobře? Nešálil mě sluch? 

"Král že tu hledá svou královnu?" chtěla jsem se ujistit a doufala, že to vyvrátí. On k mé smůle přikývl. 

Začala jsem panikařit. Chtěla jsem se do zámku vrátit, ale nechtěla jsem, aby mě našel. Ne teď. Ne tady.

"Tady ji stejně nenajde," zasmála se Markytka. Neměla ani tušení, jak moc se plete. 

Co teď ale budu dělat? Schovám se? Proklouznu na zámek a budu dělat, že jsem nikam neutekla? Napadaly mě samé hlouposti, ani jedno racionální řešení. 

"Janku, jak si to myslel, že hledá svou královnu?" zkusila jsem se nenápadně zeptat. Čím víc informací budu znát, tím víc budu mít situaci pod kontrolou.

"No normálně," odpověděl Janek. "Chodí od domu k domu a hledá ji. Je kousek odtud."

Předtím jsem možná byla nervózní, teď mě ale popadla panika nejvyššího stupně. Mohl mě hledat kdekoliv a on mě zrovna hledal tam, kde jsem byla. 

Takže jaký je plán? Schovám se na půdu a budu dělat, že neexistuju? Nebo budu prostě utíkat pryč? Nebyla jsem schopna myslet. Panika mi úplně zatemnila mozek.

"Zdravím Vás, mí milí poddaní," uslyšela jsem najednou ve dveřích. Ten hlas jsem moc dobře poznala. Petr.

Za posledních deset minut mě už po několikáté málem trefil šlak. Na nic jsem nečekala, vyskočila potichu ze židle a schovala se za stolem. Pomalu jsem se došourala ke kamnům a obličej si začernila popelem. Nesmí mě poznat!

"Hledám svou královnu," pokračoval Petr. "Dlouhé kaštanové vlasy. Překrásné čokoládové oči."

Normálně by mě ten popis od Petra moc potěšil a možná bych se začala i červenat. Teď mi byl akorát tak na škodu.

"Úplně jako ty, Amálko," prohodila se smíchem Markytka.

Co to právě řekla?

Markytka a Janek se otočili k místu, kde jsem měla sedět. Já tam ale už neseděla, takže se začali překvapeně rozhlížet po místnosti, kam jsem to zmizela.     

I král a vojáci se po sobě začali podezíravě dívat. Neviděli mě, takže nevěděli, na koho mluví.

Postavila jsem se. Jinou možnost jsem vlastně ani neměla, stejně by mě našli. Zarytě jsem se dívala do podlahy. Prosím, ať mě nepozná. Ať mě nepozná.

Zvedla jsem oči.

To jsem ale dělat neměla. Naše pohledy se střetly. Na kratičkou chvíli jsem hleděla do těch jeho krásných modrých očí. Zračila se v nich celá spousta emocí. Zmatek. Překvapení. 

Poznal mě?

Vykročil směrem ke mně a s úlevou v očích mi podával svou dlaň a čekal, až ji přijmu. 

Poznal mě.