Still standing - HP AU

Kapitola 30. - Buďme k sobě upřímní (část první)

Takhle si situaci, kdy spolu tráví čas uprostřed noci sami poprvé nepředstavoval. Nejednalo se o ideální prostředí. Chlad i tma jim oběma brala energii na základní úkony. Přinesli si pevné podsedáky a očarovali je kouzly, aby nezvlhly sněhem. Vzali si termosku z Grimmauldova naplněnou čajem na zahřátí jenže ten už byl dávno pryč. Zůstávali vzhůru horko těžko.

Vypůjčený neviditelný plášť nebyl pro oba dostatečně velký, zejména kvůli jeho výšce. Navzájem o sebe občas zavadili skrze hrubou látku zimního oblečení, když se snažili usadit pohodlněji.

Řekni něco. Zůstaň potichu. Zbabělče.

„Remusi?"

„Hm?"

"Všechno dobré?"

„Uhm." zabručel tiše a sklopil zrak.

„Zdáš se dnes trochu rozrušený."

Jen jí to řekni. Zkazíš to. Tak něco udělej! Nemůžeš.

„Jsem jen unavený." nepřesvědčivou lež se pokusil zakrýt promnutím spojnic. Vyčerpání prostupovalo každou kostí v jeho těle. Nejednalo se o únavu, která byla možná napravit spánkem.

Tonksová nepatrně zvedla hlavu a on věděl, že kontroluje stav měsíce. Na zatažené obloze nešlo vidět nic jiného. Rukáv svetru žmoulala mezi prsty, což ji vidíval dělat pod tlakem, jenže momentálně se do pláště opíral i studený noční vzduch. Přál si vědět, jestli za to mohla strach probouzející myšlenka na něj jako vlkodlaka anebo zima.

Proč bys nemohl? Našeptával hlásek. Protože pro ni nejsi dost dobrý. Odpověděl si sám ten rozumný a Remus mu opět dal zapravdu.

Stáhl si z rukou pár kožených rukavic a podal je Tonksové. „Vezmi si je."

Dostal je kdysi dávno jako dárek od prarodičů z Walesu, kam jezdil s maminkou na prázdniny. Spolu s velšskými nadávkami mu v životě přišly opravdu vhod za tu spoustu chladných nocí, kdy se potuloval venku ve snaze najít bezpečné místo k přespání.

„Díky." Usmála se na něj tím nejkrásnějším způsobem. Dokázala ho rozehřát zevnitř až navenek. Zabořila prsty do huňatého vnitřku rukavic. Byly jí veliké, ale s tím si jako metamorfomág snadno poradila.

Řekni jí to. Nesmíš. Řekni to. A co? Cokoliv. Opovaž se! Proč ne?

Kdyby se ho někdo zeptal, ani by nedokázal říct, jak tohle celé začalo. Měl tolik let k porozumění všem burácivým pocitům uvnitř sebe. Myslel, že už to zvládl. Od té doby, co si uvědomil, že s Tonksovou na blízku se cítí lépe o sobě zase začal pochybovat. Když byla kolem, více se usmíval, zhluboka se nadechoval vánku a zapomínal na bolavé části těla postižené přeměnou. Doprovázení Moodyho a jeho svěřenkyně po poradě na metro se stalo Remusovou nejoblíbenější činností na konci pracovního týdne. Poslouchajíc její smích se cítil mlád. Obzvlášť pokud to byl on sám, komu se povedlo ji pobavit. Spatřit Tonksovou znamenalo spatřit sytější barvy a lepší zítřky. Vnímal krev v žilách, rozpumpovanou a rozpálenou, jako signál něčeho jiného než proměny v chlupaté krvelačné monstrum. Poprvé se to stalo z čista jasna, usmála se na něj, on zpanikařil a utekl ve strachu, že se něco pokazilo a on se promění v jídelně uprostřed setkání Řádu.

Potom co slyšela jak s Remusem ministr kouzel a Starostolec v létě jednali si nedokázal představit, že Tonksové zbyla úcta k jeho osobě. Sebemenší špetka, která snad mohla přetrvat, se ztratila při opětném vynesení kauzy z roku sedmdesát osm na povrch. Pohrdal za to sám sebou a Tonksová byla příliš milá, než aby mu dala zapravdu. Pro mnoho lidí to bylo docela nepředstavitelné, ale kdyby se tam té noci octla a byla svědkem hrůz a krve, se kterou se příštího rána probudil na svých rukou a všude okolo se Siriusem v nedohlednu, určitě by se na něj už ani nepodívala. Kdo by stál o muže, kterému se veřejně vysmívají a v horším případě ho považují za nebezpečného a nepřirozeného? Není naděje a asi je to tak správně. Pro Tonksino dobro. Nechtěl by ji stahovat s sebou, mít ušpiněnou pověst by mohlo ohrozit její pracovní pozici.