Still standing - HP AU

Kapitola 22. - Poslední jízda

„Wingardium leviosa!" není zrovna to nejbezpečnější kouzlo, při němž se chcete probudit.
Hailey rozlepila oči za Blackieina rozmrzelého vřískání. 

„Pojď ty potvoro jedna, tento rok nám neutečeš do kolejí." Radoval se George, když zavíral Haileyinu kočku v přepravce „Miluju kouzla."

Hailey sebou práskla o květovaný polštář tak prudce až z něj vyletělo peří „Dík že jste ji chytli ale co tu vy dva děláte tak brzy?" 

„Za dvacet minut se odsud přemisťujeme s Ginny. Být tebou hnu kostrou, jinak tě přemístíme i s postelí." 

Hailey se překulila a objala deku „To zní dobře." 

Její zavazadlo zahrkalo po zemi a ona se opět na posteli posadila „Počkejte! Nechte můj kufr na pokoji!" odhodila ze sebe tlustou těžkou deku, pod kterou se celou noc úděsně potila a stáhla si noční košili zpět ke kotníkům.

„Sneseme ti ho." Fred mávl hůlkou a zavazadlo se vzneslo vzhůru „Naše už jsou dole. Bude je mít na starost Pošuk. Nervózně huláka kde seš." 

Dřív než stačila znova zaprotestovat, dvojčata za sebou zaklapla dveře a nechali ji uvnitř s protivně mňoukající Blackie. 

Hailey se rychle nacpala do nových džínů a modrého trika. Venku nebyl zatím ani mráček.
Chvíli si v rukou nejistě přehazovala lahvičku s lektvarem od úzkosti. Nakonec ji jen pevně stiskla v levé ruce, do pravé uchopila přepravku s kočkou a naposledy se ohlédla po pokoji.

„Doufám, že se sem vrátím s lepším porozuměním Regulusi." Řekla, jakoby ji mrtvý chlapec mohl slyšet. 

Z přízemí se do druhého patra doneslo hlasité bouchnutí, po němž se paní Weasleyová mocně rozkřičela: „GINNY! JEŽIŠMANKOTE! Je ti něco drahoušku? MOHLI JSTE JÍ ZPŮSOBIT NĚJAKÉ VÁŽNÉ ZRANĚNÍ VY PITOMICI! VZPAMATUJTE SE UŽ A PŘESTAŇTE S TĚMI KOUZLY VÁM POVÍDÁM JINAK..." 

„...VY ODPORNÍ BASTARDI SVOU PŘÍTOMNOSTÍ JSTE ZNEUCTILI DOMOV MÝCH ČISTOKREVNÝCH OTCŮ!" přidala se do repertoáru paní Blacková.

Mít děti byla nejspíš vážně jízda na horské dráze. V jeden den pláčete nad myšlenkou, že se jim něco stane a druhý po nich křičíte jako smyslu zbavení, aby přestali vyvádět hlouposti.

„Dobré ráno." promluvil táta, který zrovna vyšel ze své ložnice a dopínal si poslední knoflík košile.

Vousy lehce světlejšího odstínu než jeho slámově blonďaté vlasy měl čerstvě zastřižené a pyšně se na ni usmíval.

„Poslední takové ráno dcerko," objal ji kolem ramen a několikrát silně přimáčkl ke svému boku „Jak se cítíš?" 

Lektvar ji ohlasně zastudil v ruce. Ať už ho v ní držela jakkoliv dlouho nikdy nezteplal, což by bylo zvláštní, kdyby nebyl připravován Snapem. Nějakým způsobem to dávalo smysl.

„Je mi trochu smutno." Přiznala se, když shlížela, jak se Fred s Georgem naposledy za trest ručně táhnou s kufry do jídelny „Poslední ráno před Bradavicemi. Všechno mi to bude strašně chybět."  

„Znova to zažiješ." Řekl přesvědčivě „Až budeš vypravovat svého vlastního jedenáctiletého cvrčka do Bradavic, budeš to prožívat spolu s ním."

„V bolestné nostalgii." 

Michael se na ni smířlivě usmál „A taky v obrovském nadšení z nových dobrodružství a zážitků. Budeš mu psát a vyptávat se do nekonečna na každý detail – jestli to byl Hagrid kdo se s nimi plavil přes jezero v loďkách, zda jsou profesorové, které znáš stále stejní, jestli Filch ještě na stará kolena běhá v noci po chodbách, aby chytil nezbedné žáky z postelí a zdali je Krvavý Baron stále stejně hrůzostrašný..."