Still standing - HP AU

Kapitola 29. - Lex talionis

Ručičky hodin nad krbem ukazovaly pět hodin odpoledne, na což Hailey netrpělivě čekala celý den. Oficiálně odzvonil konec dnešního trestu, po celý jehož průběh se cítila jako štafetový závodník, který se připravuje se dvěma kolíky – v jejím případě flakonky – na odstartování závodu, jen na startu místo tří minut čeká tři hodiny.

„Uvidíme se později!" hulákala na rozloučenou Hagridovi.

„Je ledovka, dávej pozor!"

Pozemky Bradavic přiklápělo přicházející šero a čerstvě nasněžená neporušená várka sněhu křupající pod Haileyinými sněhulemi. Byla za ni vděčná, dělila ji od nebezpečné námrazy. Momentálně nesněžilo, což umožňovalo lehčí viditelnost při sprintu k hradu. Běžet ve sněhu, do nějž se zaboříte po kotníky, rozhodně není odlehčené cvičení, chvílemi prakticky běžela na místě kvůli nestability povrchu. Mrzimorská šála za ní vlála jako fábor a ona se poprvé od doby, co ji začala ven nosit, usmívala stejně rozpustile a upřímně, jako když si ji ještě oblékal Cedrik. Chlad ji štípal v nose a nutil oči slzet. Horký dech se jí vracel do obličeje a slyšela pouze své vlastní lapání po dechu, nic dalšího zvuky venku nevydávalo. Předtím, než vypadla z Hagridovy hájenky se v hrobovém tichu dalo zaslechnout spadnout i šišku na kraji Zapovězeného lesa.

Všechen ruch se pro dnešek z oblohy a země přemístil do rozlehlého hradu plného mladistvých kouzelníků, kteří pukali v očekávání a posledních přípravách. Hailey ubíjelo být mimo dění tři hodiny a moct si ho pouze představovat. Milovala tyhle překypující a občas i neúměrné pocity nadšení doprovázející očekávání. Podobaly se večerům před školním výletem, vysvědčením či rozbalováním vánočních dárků. Dnešek se přistihla přirovnávat k pomíjivému momentu před prvním polibkem s někým, o kom jste dlouho snili. Nadšení, dusno, hlava plná myšlenek a horká krev tepající v žilách, když jste na milimetr blízko, ale ještě nevíte, jaké to bude. Bude to správné? Příjemné? Trapné? Dlouhé či krátké? Nezopakovatelné? Nezapomenutelné? Přesně ona slova jí plynula celý den myslí. Hlavně se ale cítila opět naživu.

Na chodbách se flákali mladší studenti, aby zahlédli Velkou síň, hosty a společenské hábity starších spolužáků, z nichž se někteří promenádovali připraveni na akci a zbytek zoufale pobíhal kolem s napůl hotovými účesy, make-upem, rozvázanou kravatou nebo jen jednou náušnicí.

Hailey mezi nimi zkušeně kličkovala zabalená v zimním se zarudlými tvářemi od mrazu. Z bot se jí loupal sníh a zanechával po sobě loužičky. Málem srazila profesorku McGonagallovou v zelené semišové garderobě. Ochraptěle za ní volala cosi o botách, a když si je Hailey začala při spěchání po schodech oklepávat o každý z nadcházejících schodků, profesorka se naježila a Hailey raději zrychlila.

V druhém patře bez varování vběhla do dívčí umývárny, v níž se po vstupu málem uvařila. Ze zapnutých sprch šla pára a skok z mrazu do vedra jí tvořil záclonu mezi povely vědomí a pokyny pro končetiny. Servala ze sebe bundu a flísovou mikinu si nemotorně přetáhla přes hlavu, přičemž jí šála upadla z krku na kachličky. Zvedla ji a ucítila slabounkou utěšující vůni jasmínu, vanilky a skořice. Stále po něm voněla.

Po linkách se zabudovanými umyvadly byla rozkramařená spousta doplňků, šminek, krajek, bot, laků, mašlí, prstenů a jiných dívčích vymožeností, které snad ani Hailey netušila, k čemu slouží. Věřila však expertům.

„Kdo je tam?" ozvalo se ze sprch.

„Nesu expresní zásilku pro pány Weasleyovi." zastavila se těsně před posledním záchodem, kde se pára rozplývala a počkala, než jeden z nich vyjde ven.