Master game

1.

„Ivušo dělej zbal si všechny věci, za hodinu odjíždíme." Přišel ke mně do pokoje můj táta, který se po několika dnech vrátil z Lotyšska, protože pomáhal s výstavbou nové hokejové haly pro mistrovství v Rize.

„Cože? Proč? Kam pojedeme?" Nechápala jsem.

„V Rize mě budou potřebovat po celou dobu mistrovství a tobě jsem tam domluvil místo fotografky. Jejich jim vypadla kvůli nějaké nemoci a ty furt sedíš doma nad tím počítačem. Takže neremcej a dělej." Vypadlo z něj jakoby nic.

„Já pojedu do Rigy fotit mistrovství?" Zopakovala jsem.

„Ano, vím že je to ze dne na den a ty fotky s videi na kterých pracuješ když se nudíš určitě počkají, a navíc žádné zakázky teď nemáš pokud vím." Zamumlal a zmizel z pokoje. Nic jiného mi nezbývalo než si zabalit věci, i když jsem vůbec nevěděla jaké. Proto mi dvě tašky skoro nestačili a po hodině jsem už seděla v autě a doopravdy jsme jeli směr Lotyšsko.

Vůbec jsem netušila jak to tam bude vypadat, na hokeji jsem byla naposledy před pěti roky když jsem chodila na základku v Pardubicích a od tý doby jsem nikde nebyla. Přitom mi táta skoro nic neřekl předem, až v autě z něj něco vypadlo a na zbytek mi dal papíry, které jsem si měla během cesty přečíst.

S ním byla vážně vždycky skvělá domluva. Hlavně mi bylo naprosto jasné, že jakmile tam přijdu tak ho uvidím až při cestě domů. Bude mu totiž úplně jedno že tam má svou dceru,kterou tam vytáhl z ničeho nic.

Mnohem víc než to kam jedu mě štvala ta dlouhá cesta autem. Většinu jsem prospala,a když ne psala jsem si se svou nejlepší kamarádkou, která mi cestu do Rigy dost záviděla. Jeli jsme tam patnáct hodin a já myslela že umřu ještě než dojedu na svojí oficiální smrt. Po několika hodinách mi totiž došlo co já budu dělat.

Samozřejmě na tomhle mistrovství neměli být úplně všichni nejlepší hráči světa, zejména Kanada a Amerika sem neposílá úplně svoje nejlepší hráče, ale přesto jsem už cítila na sobě obrovskou tíhu. Nebyla jsem zvyklá pracovat s časem, vše jsem si vždy dělala jak jsem potřebovala.

Proto už od příjezdu to tam pro mě byla honička. Jako první mě čekali testy. Překvapilo mě že hokejisti už sem museli přijet v neděli aby mohli být v karanténě, za to já si sem přijela dva dny před zahájením šampionátu jakoby nic.

Neřešila jsem to a ještě s tátou jsem si to mířila do kanceláře za vedoucím tohoto celého mistrovství. Musela jsem tam podepsat smlouvu a následně mi sdělil co vše ode mne budou požadovat a kam ty fotky mám už upravené posílat aby se mohli zveřejnit.

A následně už jsem se od svého táty oddělila a musela se vydat po svých na hotel a najít svůj pokoj. Moje orientační smysly nebyli moc kvalitní, ale za pomoci dost hodné recepční se mi podařilo dostat na pokoj bez jakékoliv úhony.

Doufala jsem nebo spíš si myslela že budu dost daleko od všech těch hokejistů co tu byli, ale po ani né půl hodině vybalovaní jsem byla vyvedena z omilu. Z chodby se ozýval dost velký hluk a já se nenápadně přes klíčovou dírku dívala kdo to je a u toho málem chytla infarkt.

„Anešo dělej zvedni mi to." Zažadonila jsem, když jsem vytáčela číslo své nejlepší kamarádky. Potřebovala jsem ji tohle nutně zdělit.

„Co se děje? Ono u vás hoří?" Zvedla mi to a nechápala co po ní chci.

„Už jsem na hotelu, všechno mám vyřízený, ale tyvole já bydlím na patře s Kanaďany!" Vyvýskla jsem.

„To si děláš srandu ne? Ty máš stejný hotel jako hokejisti? Počkej Kanaďani? Kdo tam za ně je?" Začala.

„Ne nedělám si srandu. A ano podle tohohle zjištění jsem s nimi na hotelu. Za všechny bohy se modlím ať tu nikde nesrazím víš koho,i když ti dva by jsi mě už nemuseli pamatovat."

„Myslíš Matěje a Filipa? Tak zase nemůžou být všichni na jednom hotelu ne? Už jenom Kanaďani to je pecka. Hnedka si znova prolustruji jejich soupisku. Ale určitě tam jsou ti mladí Power, Foudy a tak." Pousmála se. Ta vážně myslí jen na to jedno, jen jí řeknu že mám patro s Kanaďany a už vidím jaké má v hlavě plány a představy.

„Jo, tak hlavně z toho nedělej nic víc. Nevím co to tátu napadlo mě sem vzít jakoby to byla nějaká super dovolená." Zabrblala jsem.

„Neboj to nebudu, vždyť mě znáš." Mávla rukou.

„No právě, teď se musím modlit abych je někde nepotkala. Zítra ráno se mám jít totiž podívat na staďáky a najít si nějaká místa na focení a kdyžtak něco už zkusit vyfotit na trénincích co budou probíhat."

„Podle mě se o tebe stejně nebudou zajímat. Přeci jen by jsi jim měla být jedno, ale jak už hokejisty znám,no uvidíme..." Zamumalala.

„No právě, uvidíme..." S touhle větou jsme náš hovor ukončili a já si šla vyzvednout z poza dveří večeři co mi během toho hovoru někdo přinesl.

Jak nějaký ninja nebo tak něco jsem vykoukla ze dveří zda je na chodbě klid. Naštěstí tam už nikdo nebyl a já si rychle vzala jídlo a vrátila se zpět na pokoj kde se do té večeře pustila. Už z pár rozhovorů co tu někteří hokejisti dali jsem se dočetla že tu mají prý velké porce. Hmm... To jsem tady ještě nebyla já, která by toho snědla klidně dvakrát více, a přiznám nejlepší byl ten zákusek.

Po jídle jsem si dovybalila svou potřebnou elektroniku a všechny věci si už připravila na následující dny.

„Kámo hlavně to nerozbij. Nebuď jak Owen a neflákni s tím." Uslyšela jsem za dveřmi nějaké dohadování a následně se mi snažili ti dotyční dostat do pokoje, ještě že jsem zamkla.

„Hej co s tím je? Včera to bylo ještě otevřený, byl to jediný pokoj kde se dalo dobře pařit. To nám udělali na schvál ne?" Rozčiloval se tam někdo a já jim šla otevřít, protože prostě má zvědavost.

„Co tu chcete?" Zeptala jsem se jich a následně si všimla kdo vše tu stojí za kluky a k tomu v ruce měli PlayStation a podle toho co jsem rozpoznala ho chtěli jít sem na pokoj hrát.

„Aha, to je ten důvod proč tam nemůžeme." Zabrblal jeden z nejmladších tady Perfetti. Ano byli to Kanaďané, zejména ti mladší.

„Ty si tu včera nebyla, co jsi zač?" Zeptal se mě Liam.

„Jsem fotografka, přijela jsem teprve dneska, ale nebojte se, nenakazím vás." Zasmála jsem se.

„No nic, tak my jdeme." Popohnal je k odchodu Connor Brown, jeden z mála Kanadských hráčů z NHL. Na chvilku mě napadlo abych je pustila dovnitř, ale ten nepořádek co jsem tam měla by nezapůsobil asi nejlépe. Proto jsem se jen rychle rozloučila a zmizela zpět do pokoje.

Přiznám, nečekala jsem že hnedka první den bude tak perný, avšak zároveň jsem se začala těšit na další dny a vůbec to co se tu bude dít.