Master game

14.

„Jednorožčí princezna už spí?" Zbudilo mě ťukání na dveře ani ne po půl hodině.

Tak to už ne toto, už tohohle mám dost! Zanadávala jsem si v hlavě.

„Co kdo chce?" Otevřela jsem nevrle dveře.

„Seš nějaká podrážděná ne? Asi jsem tě vzbudil co?"

„Bradene co tu chceš v tenhle čas? Zítra hrajete zápas." Protočila jsem očima.

„Já zas hrát nebudu a jestli jo tak maximálně minutu. A na pokoji jsem se nudil, Owen s Colem už usnuli, zkoušel jsem jim psát, tak jsi mě napadla ty." Usmál se.

„Jenže já taky spím, většina lidí už bude o půlnoci spát. Jsem unavená po té vší práci co tu odvádím." Zamumalala jsem.

„To se ti nedivím, ale ve středu bude volno, jenže já se bojím že už tu nebudeme."

„Pojď dovnitř a řekni proč by jste tu už nebyli. Vy to zvládnete." Povzbudila jsem ho.

„Musíme bodovat proti Finům a ti tu hrají zatím skvěle a stejně uvidí se jak bude hrát Kazachstán a ostatní. Nevím, byl by zázrak kdybychom postoupili." Řekl jakoby mu to snad ani nevadilo.

„Proč si tak nesebevědomý, vždyť jste skvělý tým, možná začátek nebyl nejlepší, ale teď jste se ohromně zlepšili. Pak se nedivte že to dopadá jak to dopadá. Každej hokejista musí mít sebevědomí, bez toho to hrát nejde. A jestli mi řekneš, že tomu nerozumím tak se mílíš." Zvážnila jsem.

„Dobře v tomhle máš pravdu. Jen jsem myslel, že budeme hrát lépe a teď možná ani nepostoupíme do čtvrtfinále, vůbec nevíš jak na nás teď trenéři tlačí."

„Nevím, jen si to dokážu představit. Zítra to zvládnete, ještě bych to ráda řekla těm dalším,ale to si radši nechám na to čtvrtfinále." Pousmála jsem se.

„Seš teď moc pozitivní. Přitom když jsem přišel, chtěla jsi mě podle výrazu zabít. Máš rychlé změny nálad." Jo tak to nebyl první co mi tohle říká...

„Moje asi nejlepší vlastnost. Ale hodně teda u mě panuje smích a bláznivost. Nevrlá jsem jen když mě někdo vzbudí nebo celý den nejím. Dřív teda ještě když jsme prohráli zápas, avšak to už je dávno." Mávla jsem rukou.

„Po prohraném zápase je nálada vždy nejhorší, jsi první holka co mi tohle řekla, moje bejvalka to třeba vůbec nechápala."

„Nejsem jako ostatní holky a ani nikdy nebudu. Vždycky jsem byla odlišná, a to nemyslím jen kvůli hokeji, ten jsem už hodila za hlavu." Šeptla jsem.

„Všiml jsem si. Ale stále jsi hodně hezká holka, která dost rozumí hokeji."

„To jo, jen by mě zajímalo kam tímhle míříš." Zajímala jsem se.

„Na to jsi asi malá." Odpověděl mi.

„Nevím jestli to víš, ale já jsem o rok a tři měsíce starší. Takže malá vážně nejsem." Na oko jsem se urazila.

„Dobře Ivuško." Zadíval se na mě s úsměvem. Nebyl nějak extra hezkej, krom dvacítek jsem ho doteď neznala, ale tady mě snad z Kanaďanů okouzlil nejvíce, ani nevím čím.

A z neznámého důvodu, jsme to prostě udělali. Navzájem jsme si koukali do očí a do deseti sekund byli naše rty spojené. Nádherný pocit.
.
.
.
Po dvouch dnech, kdy u mě přespával Matěj, on teda bez fyzického kontaktu, jsem se probudila v Bradenově obětí.

Co jsem to zase jednou udělala? Vždyť se známe dva týdny! A za další je to blbej hokejista z Kanady co za pár dní odletí a zcela na mě zapomene. Začala jsem se proklínat.

Z těchto myšlenek mě zcela probudilo jemné tahání za vlasy.

„Dobré ráno princezno." Usmál se když jsem se na něj otočila. Tak ten jeho chraplák s tím Americkým přízvukem to je něco.

„Taky přeju dobré ráno, mohu se zeptat kolik je, když máš ty hodinky?" Špitla jsem.

„Sedm, to je docela brzo na to v kolik jsme šli spát." Naznal.

„A pak nemá být člověk unavený. Jenže pokud dobře vím, vy máte snídani už o půl osmé. Takže se budeme muset zvednout a jít něco dělat."

„Času dost, máme ještě dvacet šest minut a než se obleču a doběhnu tam tak dvacet čtyři." Spočítal si to.

„Když myslíš, mě je to jedno. Budu spíš jenom ráda." Přitulila jsem se k němu ještě víc a užívala si jeho přítomnost, až sem nějakým zázrakem znovu usnula. V podvědomí jsem tušila že Braden odešel, něco jsem mu možná i řekla, ale moje lenost zůstala spát dál.

Probudil mě až další návštěvník mé maličkosti, ještě že byl Matěj tak zdvořilý a i když byli dveře otevřené zůstal na chodbě, protože kdyby mě viděl nahou tak by mě nejspíš zabil i s Bradenem.

„Čau Máťo,copak chceš?" Otevřela jsem mu, potom co jsem se rychle nasoukala do tepláků a mikiny aby to vypadalo normálně. Jen obličej a vlasy nebyli moc upravené, na to už byl však zvyklí.

„Přišel jsem za tebou kvůli včerejšku a taky aby jsi mi pověděla jaký šance nám dáváš proti Slovákům." Zazubil se.

„Vyhrajete, musíte. Snad dneska budeš hrát už víc, na to tady čekám od začátku mistrovství."

„Jo, doufám. Oni totiž dneska nebudou hrát ti lepší, jako myslím Vrániče,Kubaldu, Chýťu a uvidím koho ještě vyřadí." Prozradil mi.

„Oni nebudou hrát? Tak to bude zajímavé." Vykulila jsem oči.

„Bude, ale tobě hraje ještě ta Kanada co? Neříkali náhodou oni něco? Jsou na pokraji vyřazení, tak chci vědět jak to u nich mají." Zajímal se.

„Nejsem tady žádný stalker v jakém týmu to kdo má, avšak je to na nich trochu znát. Trenér na ně tlačí, jen když jsou se mnou, tak jsou úplně v pohodě. Na žádný hokej moc nemyslí, proto se semnou asi baví."

„Je to divný." Odpověděl mi.

„Co ti přijde divný Matěji?" Nechápala jsem.

„Že se s tebou baví, dobře pár takových případů už bylo, jenže přijdou mi mladí a nevybláznění, jsou stejný nebo mladší ročník než já. Bojím se aby tě nějak nevyužili." Začal.

„Máťo neboj se o mně, dokážu si držet odstup od hokejistů a vůbec těchlech. A kdybych si náhodou někoho k tělu pustila víc, vím že to nebude žádný debil." Uklidňovala jsem ho. Kdyby jen věděl co se tu dělo v noci...