Master game

16.

Konečně mě čekal volný den. Toho jsem se nemohla dočkat, protože ty všechny dny, kdy jsem lítala mezi stadionem a hotelem už byli dost unavující.

Bylo mi proto úplně jedno co se kde jinde děje a vyspala se do deseti.

A hned co jsem vzala mobil čekalo mě tam několik zpráv od Bradena,Owana a taky Matěje s Filipem. Samozřejmě se mnou chtěli tenhle volný den strávit.

Přednost jsem dala našim českým klukům, za kterými jsem plánovala jít odpoledne a večer bych byla pro změnu s těmi druhými, Kanaďany.

Na snídani jsem nešla a rovnou si to štrádovala na oběd, jen mi nějak nedošlo že když kluci mají trénink od jedné, že nejspíše budou obědvat taky dříve, a proto jsem se o tu jídelnu s nimi dělila.

Letmo jsme se se všemi pozdravila, když už jsme se znali, ale nic víc být nemohlo. Teda až na ty pohledy co jsme po sobě házeli, především já s Bradenem. Od tý doby co jsme se spolu vyspali, jsme nebyli ani jednou sami. Tak ono to bylo taky včera ráno že jo.

Půl hodiny po obědě už jsem si to hnala poprvé do druhé části hotelu, kde jsem doposud nebyla a bála se že se ztratím a nebo mě odchytí někdo z trenérů nebo jiných reprezentací.

Naštěstí se mi povedlo dostat na jejich patro bez povšimnutí jiných lidí.

„Čau Shreku,Čau Prdeláku!" Vlezla jsem jim do pokoje, teda do Matějova pokoje.

„Jednorožec už je tu? Nějak brzo ne?" Divil se Filip.

„Ani ne a co vy tu tak sami? Čekala jsem tu víc lidí."

„Však ostatní kluky půjdeme navštívit. Ty tady ani nikoho jinýho neznáš co?" Pousmál se Filip.

„Neznám, to je pravda. Tyjo já uvidím i kluky od nás z repre, to mě Anežka zabije až se vrátím do Čech." Zasmála jsem se. Chvíli jsme si ještě povídali a po asi hodině jsme chtěli proklouznout k Hroňasovi a Vráničovi.

„Takže ty jsi ta jejich super kamarádka jo? Rád tě poznávám." Hrnul se jako první z této dvojice ke mně Hroňas a po chvilce to samé zopakoval i Kuba. Mezitím co my jsme se bavili, Matěj napsal i pár ostatním klukům a už nás tu bylo rázem na pokoji třináct.

To je život tohleto. Před měsícem se mi o tomhle všem ani nezdálo. Hlavně to jak mě všichni brali mezi sebe, to jsem doposud nikdy nezažila. Trochu jsme si mezi sebou s kluky pokecali,a když jsme se bavili o tom co každý dělá v karanténě, vzpomněli si kluci na PSko. Tady ho měly normálně zapojený a nemuseli ke mně jako moji sousedé.

Ještě že tak, po tom co jsem vstala to tam na pokoji stále vypadalo jako po atomovce.

Trošku už jsem natrénováno měla kvůli Kanaďanům, jenže stále bylo těžké se rovnat klukům, kteří to hrajou několikrát měsíčně.

„Tyvole Jakube ale tohle to už ne!" Vykřikla jsem, když jsem hrála první zápas s Vránou a on už vedl 10:3.

„Ale jo, čekal jsem že budeš lepší. Chtělo by to napravit nemyslíš?" Zasmál se mi.

„Libore pojď sem, teď si chci zahrát s tebou." Poručila jsem mu, protože on se mi tam smál s Matějem asi nejvíce. Potom co jsme dohráli už neměl moc důvodu se smát.

Nad ním jsem vyhrála o dva góly. Jeho problém, neměl se mi posmívat. A v takovéhle náladě to šlo i dál, neustále jsme se něčemu smáli jak blbci.

Naštěstí neměli kluci žádný odpolední program a tak jsem u nich zůstala celé odpoledne.

Na pokoj jsem se vrátila až po páté hodině a rovnou jsem šla na večeři. Neměla jsme na co čekat, ledatak na to až tam přijdou Kanaďani, které jsem viděla u nich v meetingovce jak řešili něco po tréninku.

Nevím jak to stihl teda, ale viděl mě Braden a už mi psal, že hned po večeři se staví a snad sám.

Čekala jsem ho tam a mezitím ještě zavolala Anežce o tom všem co se tu dneska stalo. Ona věděla jakoby už o všem, i o tom co se stalo mezi mnou a Bradenem, avšak ty hry s naším nároďákem vzala mnohem vážněji a doopravdy mě plánovala odstřelit prý hned co přijedu domů.

A ona teda není žádný oproutek, ona měla podobný příběh jako já, akorát ona v biatlonu a ne v hokeji...

„Jsem tady, bez těch čtyř ocasů. Konečně jsme zase sami." Přišel a rovnou mi dal pusu. To jsem zrovna dvakrát nečekala.

„Stejně za chvíli přiběhnou ne? Ale tak trochu času stále máme." Začala jsem.

„To jo. Jen bych ještě rád věděl jak to jako mezi námi bude?" Překvapil mě touto otázkou, kterou jsem mu spíše chtěla dát já.

„To nevím. Nechci moc řešit budoucnost, když nevím kdy odletíte. Až to budu vědět, budu se o to zajímat." Usmála jsem se.

„Máš celkem dobré řešení." Uznal mi.

„To já měla vždy." Přikývla jsem a rázem se přilepila na jeho rty. Líbali jsme se docela dlouho a jak jsme oba byli plní touhy zašlo by to možná znova dál. Teda to by nás nemohl někdo vyrušit a ten dotyčný poprvé za tu dobu co mě návštěvuje nezaklepal a rovnou vešel.

„Jéé, já vás nechtěl rušit. To já neviděl. Mám odejít? Jakobych tu nebyl." Vypadlo z Matěje během sekundy a zakryl si obličej mikinou, kterou mi asi přinesl, protože jsem ji u nich odpoledne zapomněla.

„Matěji co ty tu?" Zeptala jsem se ho česky, protože jsem ani moc nechtěla aby nám Braden rozuměl.

„Přinesl jsem ti tuhle Dynamáckou mikinu, kterou jsi dneska měla poprvé co jsi tu a já se tě nezeptal ani kde jsi ji vyštrachala. Ale teď mě mnohem více zajímá co máš s tímhle tím hokejistou." Odpověděl mi.

„Tak já vás tu nechám, když vás slyším, protože vám nic nerozumím." Vložil se do toho Braden a zalezl do koupelny.

„Díky, našla jsem ji ve skříni, stejně jako naše týmové tepláky, trička a tyhle hovadiny. Všechno i dresy a hokejky mám stále doma, přestěhovala jsem si to k tátovi, je to kus mého života. A s Bradenem nic nemám aby bylo jasno."

„Jo proto jste se tu teď ocumlávali. To je velice chytré. Sakra Ivuše já nejsem blbej, řekni mi co s ním máš, já vás nezabiju, vždyť já mám taky holku." Protočil očima.

„Já nevím co mezi námi je. Mám ho ráda, hodně moc, jenže je to hokejista a ačkoliv jsme už spolu spali stále nevím co bude po mistrovství. Tak teď víš vše důležité." Skřížila jsem si ruce na prsou.

„Zítra před zápasem se ještě stavím." Zamumlal, odhodil mikinu na postel a odešel. Dobře nezabil nás, přesto tuhle reakci jsem moc nečekala.

Chtěl vědět pravdu tak ji měl mít.