Master game

2.

Jak jsem plánovala, první věc co jsem zde po snídani udělala, byla návštěva obouch dvouch stadionů, ještě než vůbec měli přijít první týmy na trénink. Což se mi už nepovedlo jim úplně vyhnout.

Při odchodu z té nové olympijské haly jsem narazila na Švédy. Naštěstí jsem proklouzla ven bez jejich povšimnutí. Když jsem procházela venkem, měla jsem strašnou chuť tuhle bublinu opustit a jít se projít po Rize, protože už jen ten výhled z pokoje byl neskutečně lákavý.

Stejně jsem tak neudělala a vrátila se na pokoj, kde jsem se podívala na těch pár fotek co jsem udělala,poslala je další holčině co tu byla aby se na ně podívala a projela si poté všechny možné sociální sítě.

Věděla jsem že od zítra se tu nudit už nebudu a radši si dnešek udělala volnější. Akorát večer jsem si zašla ještě do jídelny pro kafe. Moc často jsem tam chodit nechtěla, mohli tam totiž všichni a riskovat další potkaní s hokejisty jsem nechtěla. No jenže to by nebyl můj bláznivý život.

„Jé hele ty seš ta co nám vzala ten pokoj na hraní her co?" Vešla jsem do jídelny a zrovna v tu chvíli tam byli i ten Owen, Braden, Liam, Jacob a Cole. Jednodušeji znova ta mladší část jejich výběru.

„Oni mě ten pokoj vybrali ne já. Ale jestli vám tak jde o to si ty hry zahrát,i když zítra máte zápas tak můžete přijít. Ale né že tam budete do rána." Navrhla jsem.

„A tobě by to nevadilo? Nemělo by se to teda, ale když se to nikdo nedozví..." Přikývl Braden. Dobře myslela jsem si že to odmítnou, ale teď už jsem se začala v hlavě proklínat za to proč jsem to vůbec navrhla.

„Když tam budete nejdéle do jedenácti můžete přijít. Stejně vás teď čeká ještě večeře a určitě nějaký meeting před zápasem s Lotyši."

„Se nějak význáš ne? Dobře, okolo deváté nejdéle jsme u tebe." Zazubil se Cole a já se rychle raději odebrala na pokoj. Měla jsem tam stále bordel, proto jsem rychle začala všechno uklízet a rovnat. A během večeře jsem zavolala Anežce.

„Guten Tag, Wie Gehts dir?" Zeptala se mě hned jak to zvedla.

„Ty hele drž klapačku a nemluv na mě německy, víš jak ten jazyk nemám ráda." Protočila jsem očima.

„Proto bydlíš teďka asi pět kilometrů od hranic s Německem a jsi tam častěji než v Česku. No to je jedno, co se děje že mi voláš?" Pousmála se.

„Za přibližně půl hodiny mě sem mají přijít Kanaďani. Jak jsem ti včera psala že si sem chtěli jít zahrát tak jsem na ně v jídelně narazila a vyplynulo z toho tohle."

„Nechápu tvoje vysvětlování. No počkej, včera jsi je vyhnala, ale v jídelně jsi je potkala, bavila jsi se s nimi a oni si k tobě přijdou zahrát nebo co?" Snažila se to pochopit.

„Přesně tak. Mají ke mně přijít samotní hokejisti z Kanady! Můžeš mi říct co jsem to udělala? Já nejsem připravená na to s nimi být v jedné místnosti, i když je nebudu zajímat!" Začala jsem šílet.

„Mám tam za tebou přiletět? Ne to bych asi nestihla. Hele hlavně klid, musíš na tohle být už zvyklá z Pardubic, vždyť si sama hokej hrála."

„To mi bylo 15! A to Matěj, Filip, Ondra a další nebyli tak slavní tenkrát, tohle je kanadská rep-re-zen-ta-ce!" Vyhláskovala jsem to.

„A jooo. No tak buď celou dobu na mobilu a piš mi co dělají, bude to jakobych tam byla s tebou." Navrhla.

„Jediný způsob, díky moc a opovaž se neodepisovat." Zahrozila jsem ji a následně čekala už jen kdy ta jejich parta přilítne.

„Hej ty která nevíme jak se jmenuješ seš tam?" Zaťukali na dveře chvíli před devátou.

„Jsem tady, už jsem vám tu udělala místo." Otevřela jsem jim, sedla si na postel co nejvíce ke zdi a nechala je si zapojit všechny ty věci. Překvapivě tady byla jen ta samá pětice co v jídelně.

„Stále si nám neodpověděla na tu otázku jak se jmenuješ, když už jsme se k tobě nahrnuli na pokoj, protože nejsme schopný se zabavit jinak než hrami a jsi jediná které to bude fungovat." Sedl si vedle mě Braden a nechal ostatní zapojit to PSko.

„Jsem Iva, ale jaktože vám to nejde zapojit na ostatních pokojích, vždyť jsou všechny stejné ne?"

„Jo to jo, jenže my máme televizi přilepenou doslova na zdi a tuhle skříňku co tu máš ty, my nemáme. Nevím jak je to možné, třeba Češi a Američani je mají." Objasnil mi.

„Asi vaši trenéři věděli co budete dělat. A jak vůbec víte co kdo má na pokoji?" Zajímala jsem se.

„Na internetu je spousta videí a rozhovorů, člověk se tady občas nudí a tak si to najde, je to taková taktika i jak zjistit co dělali, jak trénovali, chápeš ne. Věci v náš prospěch." Usmál se.

„Bych to Čechům ale mohla vykecat. My tady teď říkáš vaše tajemství na úspěchy." Mrkla jsem po něm. Nevím proč, avšak když jsem s ním mluvila nebyla jsem tak nervózní.

„Proč Čechům?" Nechápal.

„No joo vy mě vlastně neznáte a vůbec nic o mně nevíte." Plácla jsem se do hlavy.

„To je pravda, řekni nám něco o sobě. Ty už o nás beztak něco víš, stačí když znáš naše jména." Otočil se na nás Cole, protože už to měli zapojené a čekali až se to načte.

„Já toho o vás vím." Uchychtla jsem se.

„Ale jinak jsem Iva, což víte za pár dní mi bude dvacet jedna a jsem Češka." Pokračovala jsem.

„Ty jsi Češka? Počkej nefotíš tu jejich nároďák že ne?" Vykulili na mě oči.

„Ne to ne. Avšak musím říct že s pár kluky z nároďáku se znám, teda pokud by jsi mě pamatovali oni."

„Tak nechci ti brát iluze, jestli jsi jim řekla jednou o fotku nebo podpis tak si tě pamatovat nebudou." Zasmál se Braden.

„S Blümelem a Zadinou se znám od šesti let a byli jsme nejlepší kamarádi, hlavně já s Matějem." Zamumlala jsem.

„Aha a když se v hokeji význáš nechceš si s námi taky zahrát, když jsme už tady." Navrhl mi Liam. Odmítnout jsem je nemohla, to by bylo blbé.

Proto jsem si snažila vzpomenout jak jsem to hrála s Anežkou naposledy minulé léto. Ta to docela uměla, jenže tihle kluci už byli naprosto jinde.

Tak jestli takhle dobře budou hrát i během mistrovství nemají další týmy šanci.

Ačkoliv oni další den hráli zápas, nezůstali u mě jen do jedenácti jak bylo původně v plánu, nýbrž odcházeli až v jednu. Teoreticky jsem je mohla tímhle unavit a nahrávat do karet soupeřům, ale to mi bylo jedno, líbilo se mi s nimi trávit čas.