Master game

23.

Někdy pozdě v noci jsem přijela do Čech a přitom už jsem další den brzo ráno měla jet do Pardubic za Matějem jak jsme měli domluveno.

Možná bych tu ještě mohla zmínit, že mi několikrát psali Braden. Nevěděl kdy odjedu a proto mě hledal na pokoji někdy v deset, kdy já už jsem byla dávno z Rigy pryč.

Neustále mi psal různé kecy o tom jakou udělal chybu a jak mě miluje. Jen škoda, že mi to neprokázal. Napsat by to dokázal každý.

„Ivuš, dlouho jsme se neviděli co?" Přivítal mě Máťa rovnou na nástupišti.

„Ty jsi tu? Ale jo, pravda. Chyběl jsi mi, těch pár dní." Zazubila jsem se.

„A jakpak si to tam přežila s těmi mistry světa. Slavila jsi s nimi? A co vůbec ty a ten Schneider." Zajímal se.

„Matěji... Řeknu ti to na rovinu vsadil se s Perfettim. Byla to sázka. Všechno skončilo, jen jsem si našla velice dobrého kamaráda, s kterým jsem shodou okolností taky spala..."

„Ivuše! Já ti říkal že ti to udělají. A s kým si spala?" Vyjekl a pár lidí se na nás otočilo.

„S Powerem. Ale Matěji neječ tak, jako ty jsi stejnej, taky hokejista. Nechci to už řešit, byla to chyba si s ním začít, přestože mi teď neustále píše jak mě má rád." Klidnila jsem ho.

„Ojoj, a chceš jít rovnou na staďák nebo ke mně? Předem jsem tě ohlásil jakože chceš to místo fotografky."

„Tak půjdeme vyřídit tohle, na jak dlouho bude ta smlouva?" Zeptala jsem se.

„Nevím, asi na celou sezónu. To vše se dozvíš u Tomáše." A doopravdy, tu smlouvu jsem podepsala, ale nechtěli mě na žádný kemp ani nic takového. Až na zápasy se mi prý ozvou. Takže jsem měla teoreticky volno. Byla to docela rychlovka, avšak pan Rolinek si vzpomněl na to že jsem tam kdysi hrála a byla s ním vyřizovat i něco o přechodu k dorostu tehdy kdy jsem přehrávala většinu kluků, a tam jsem strávila akorát dva roky...

„Hele ty už jsi tady dlouho nebyla že jo?" Zamumlala Matěj, když jsme vycházeli z té kanceláře asi po hodině.

„Ne no, od tý doby co jsem naposledy hrála hokej." Usmála jsem se a on mě zatáhl za ruku na druhou stranu. Podle toho co si pamatuju, k ledu.

„Půjdeme si zabruslit co ty na to?" Navrhl.

„Seš blázen? Víš jak dlouho jsem hokej nehrála? Ode dne kdy jsme se viděli na posledy, a to je už pěkně dlouho." Vykulila jsem oči.

„Je na čase oprášit staré časy, zavedu tě do kabiny a přinesu ti věci." A vážně tak udělal. Sice přinesl jen brusle s hokejkou a kýblem puků, myslela jsem že rovnou to bude celá výbava, ale toto bude bohatě stačit.

„Matěji já byla na bruslích naposledy ve druháku." Vyděsila jsem se, když jsme šli k ledu.

„To zvládneš. Není na tom nic těžkého. Hlavně nehledej žádné výmluvy a pojď." Popohnal mě. Měl pravdu, myslela jsem že už to neumím, ale tohle se přeci nezapomíná.

„Gretzky normálně. Prej to neumíš, to vidím. Ivuš hrála si to devět let, předveď tu něco." Začal.

„A co? Nějakou mojí kreaci? Třeba ty otočky a skoky jako kdybych byla krasobruslařka? Nebo ty rychlí sprinty a úniky přes celý hřiště?"

„Co chceš, mě je to jedno." Pousmál se. Najednou jsem měla pocit jakobych se vrátila zpět do dětských let, chtěla jsem si projet jednu rychlou rovinku, i když teď to spíš byl samostatný nájezd bez brankáře.