Master game

4.

A jestli jsem si včera stěžovala že jsem měla na práci dva zápasy, tak dneska mě čekali tři, k tomu první od jedenácti.

Taky už jsem především mohla chodit do jídelny, to už jsem vlastně mohla dva dny, ale nechtěla jsem se tam s nikým potkávat,jednou mi to stačilo a jak to dopadlo. Překvapivou prohrou Kanaďanů hned na začátku turnaje.

Ono by se to dít nemuselo, jenže když jsem byla na patře ubytovaná s Kanaďany, tak s nimi mám i jídelnu, a to přestože nejsem člen jejich týmu. Nechápu prostě. Všude se tady dodržují pravidla a mě k nim přiřadí jakoby nic.

Ještě že tam v těch půl osmé nebyli. Rychle jsem se najedla a co nejrychleji se vypařila na pokoj kde si připravila na svojí celodenní směnu v aréně. Jestli to lze tak říct.

Do arény jsem jela dříve ještě z jednoho důvodu, Anyš to tam chtěla vidět aspoň přes kameru a než začalo rozbruslení prvního zápasu, tak jsme tam spolu kecali.

Ale od začátku rozbruslení na tyhle záležitosti už moc času nebylo. Né že by mě ten zápas Dánů s Švédy nějak nadchl, avšak bylo na co koukat a dopadlo to dalším překvapením mistrovství.

Po konci zápasu jsem doslova letěla do toho našeho mediálního centra, kde jsem byla i včera a vrhla se do práce a u toho se zakousla do jedné bagety, abych měla aspoň něco k obědu. Těm fotkám jsem moc nedala, po hodině jsem se vrátila zpět k ledu a čekal mě další zápas.

Trochu méně napínavější, ale to nevadilo. Já už se spíše chystala na zápas našich Čechů proti Švýcarům. Hlavně když měl hrát i Matěj. Možná jsem jeho zprávy ignorovala, ale to že bude hrát poprvé zde na mistrovství mi udělalo velkou radost.

Ale jen tak mimochodem bych si příště nemusela na rozbruslení stoupnout hned za plexi sklo na jejich půlce a prohlížet si je. Ono to samé už jsem dělala o den dříve, jenže Matěj si mě do dvou minut všiml a ukázal mě i Filipovi.

To jsem zrovna nemusela dělat toto.

Oba dva mi zamávali, upřímně vůbec jsem to nepobírala. Vždyť ze školy už jsme byli pryč tak dlouho,sice jsme devět let byli nejlepší kamarádi, ale teď jsme se pět let neviděli. Za tu dobu co jsem tady v Rize jsem nic zatím nepochopila.

Více pozornosti mi naštěstí dál nevěnovali...

Po tomhle zápase jsem začala uvažovat, proč mě neposlali sem spíše jako komentátora. Více než focení jsem se věnovala těm poznámkám a tu hru hodně prožívala. Především mě štvalo, že Švýcaři byli snad o parník před námi.

Avšak nebyla jsem tam sama jediná která tam takovéto starosti měla. Kousek zamnou seděl docela hezky vypadající Lotyšský dobrovolník. Byl už tu i včera, ale to tu na jejich zápasy z druhé skupiny koukal s dalšími kluky.

No moc dobře se mi nesoustředilo a já byla ráda, když to skončilo a já si po hymně mohla odjet na pokoj, pracovat na těch pár fotkách a pořádně se najíst.

Hmm... To mi však taktéž nebylo dopřáno.

Zrovna když jsem si otevírala složku s fotkami z toho Česko Švýcarského zápasu tak se rozhodla přijít ta slavná kanadská partička. Už jsem je slyšela když byli na chodbě a podle toho co řešili mi bylo hned jasné že jdou ke mně, a to se taky potvrdilo.

Moc mi to nelezlo do hlavy, vždyť zítra je čekal zápas proti Americe a oni si jedenáct večer řeknou že si chtějí zahrát hry? Kde nechali mozek?

„Čauky Ivo." Objevili se bez zaklepání u mě v pokoji, ale už jich nebylo pět, dneska se k nim přidali ten Anderson,Vilardi, Hagel,Beaudin a do desítky tam byl Comtois. Křestními jsem je přesně neznala, jen příjmení.

S vyděšeným a překvapeným výrazem jsem se na ně dívala. Tohle už jsem nečekala.

„Co tu vyvádíte?" Vysoukala jsem ze sebe, když mi to došlo.

„Jsme si přišli zahrát." Usmál se nevině Cole.

„Možná zítra máme zápas, měli bychom spát, ale máme se prý více stmelit, neboj dneska to bude fakt jen do půlnoci. Tu hodinku nám tu necháš že jo? Nebudeme tě nějak rušit." Přidal se Maxim.?

„Jo, dobře. Stejně musím dodělat fotky, tak já si sednu ke dveřím a vy si to tu zapojte." Přikývla jsem a nenápadně se přemístila je dveřím o které jsem se opřela a chtěla pracovat dál. To mi šlo, než tam na sebe kluci začali pokřikovat. Přeci jen jsem to však nějak zvládla a po půl hodině to měla hotové a jen je nenápadně pozorovala.

Ještě před týdnem by mě určitě nenapadlo, že teď budu v Rize a k tomu u mě na pokoji bude napáskovaná třetina kanadské reprezentace. To se asi moc lidem v životě nepoštěstí.

„Tak co jak to jde?" Vyrušil mě z mých bláznivých myšlenek Owen.

„Co by mělo jak jít?" Nechápala jsem.

„Práce tady. Ty fotky a vůbec jak se ti tu zatím líbí." Pousmál se.

„Jo tak. Zatím to jde, stíhám to co se po mně chce a na nic víc tu zatím moc čas nebyl. Jedině na vás." Zasmála jsem se.

„No jo my jsme takový otravové co? Tě rušíme v tvé práci."

„Ne to ne, jen nechápu proč sem chodíte v jedenáct večer, když hrajete zítra zápas s Amerikou a prohráli jste s Lotyši. Máte co napravovat." Zamumlala jsem.

„Je to bláznivé. Ani nevím vlastně proč jsme sem šli, nejspíš se jen odreagovat. Ale lepší než spát." Možná myslel že mi to vysvětlil ten jejich příchod, avšak já to nepobírala ještě víc.

„Jo tak takhle to dělají nejlepší hokejisti světa, nespí? To jsem nikdy nezkoušela." Uchychtla jsem se.

„Co? Ne. Vážně toto je asi naposledy. Kdyby toto trenéři věděli tak nám vše zakážou." Nevědomě do mě žďouchl a ve mě tak hrklo, že jsem pustila noťas na zem.

„Jé promiň, to jsem nechtěl." Zvedl ho a rozklikl u toho asi omilem jednu složku s fotkami z dneška.

„Jo, no,ale mě nevadí když tu jste. Měla bych si toho spíš vážit, vždyť vy jste slávní hokejisté. Jste u mě vítání kdykoliv." Splácala jsem dost rozpačitou odpověď.

„Tyjo to jsou hezký fotky. Hlavně tahle. Máš talent, ten kluk co to fotil včera to neměl tak povedený, nic ve zlém." Už si začal projíždět galerii z toho zápasu Česko Švýcarsko a zastavil se u nejvíc povedené fotky dne,kde byl Matěj.

„Jo,děkuju moc." Pousmála jsem se. Celou tu dobu co jsme se bavili mi zbytek kluků byl jedno, oni si nás ani nevšímali a já si všímala jen Owena.

„Ty jsi už před tím někde fotila? Víš vrtá mi jen hlavou jak si se sem dostala?" Zeptal se, když najel na novou složku fotek a to  Švédsko Dánsko.

„Jo,ale nebyl to hokej. Spíš jen tak příroda, nebo moje nejlepší kamarádka byla chvíli i v biatlonové reprezentaci a tak jsem fotila tam. Pak už jsem fotila i několik svateb a dalších oslav." Začala jsem.

„Vážně, tak to je super na to kolik ti je."

„Celkem jo a tady sem kvůli tátovi, on hlídá aby všechno dokonale fungovalo v té hale pro tu skupinu A kde jsem doposud fotila." Pokračovala jsem.

„Copak tu děláte vy dva?" Objevil se před námi Braden.

„Dívám se tu na fotky." Odpověděl jednoduše Owen.

„Já chci taky, ukaž mi nějaký." Poprosil a vzal mu noťas. Takže je zajímají už i moje fotky...

„Nebudeš někdy fotit náhodou i nás? Tě podplatím pro nějaký hezký momentky." Vrátil mi to po chvilce.

„Středa, čtvrtek a pátek budu v téhle hale vedle hotelu. Takže budu mít i vaše dva zápasy v hledáčku foťáku o to se nebojte. A podplácet mě nemusíš, je to má práce."

„Jasně díky." Usmál se a i s Owenem šli zpět za kluky, kteří doopravdy jak slíbili odešli jenom pár minut po půlnoci.