Master game

5.

Čekal mě tu třetí den, se stejným časovým rozpisem jako včera, akorát to byli jiné zápasy.

Teda měl to být stejný časový harmonogram, ale já si v noci kvůli klukům zapomněla zapnout budík a v půl desáté vylítla z postele jako neřízená střela. Dobře měla jsem sice přibližně hodinu do odjezdu na stadion,ale já neměla nic přípravené a noťas navíc úplně vybitý.

Jakmile jsem ho dala nabít, sebe jsem hodila aspoň do trochu lidské podoby, teda ono tepláky a k tomu mikina s drdolem na hlavě nevím jak působí, ale to jsem neřešila,běžela do jídelny a doufala že tam nikdo nebude.

Jenže on tam většinou někdo je, když tam jsem já a odchytla jsem tam Kanaďany. Né kluky, za ně bych byla ráda, ale prostě jejich trenéry co něco řešili před tím zápasem. A já tam vlítla jak velká voda, vzala si kafe, k tomu nějakou dobře vypadající a chutnající buchtu s jablkem a uřícená si sedla ke stolu.

„Víte že tohle je jídelna Kanadské reprezentace a né vás dobrovolníků? A vůbec nemáte vy jinou část tohoto hotelu?" Přišel zamnou asistent jejich hlavního trenéra, Kelly se myslím jmenuje.

„Ano já vím, ale už čtyři dny jsem na pokoji na tomto patře, protože jinde nebylo volno. Nebojte se, nenakazím vás, každé ráno mám testování." Pousmála jsem se.

„Dobře, ale prosím vás nelezte nám za našimi kluky, musí se soustředit jen na hokej a né se tady tahat s fotografkami. Děkuji." Začal.

„Tady doopravdy už bude napáskovaný každý, to jsou přísná pravidla teda." Postěžoval si následně, když se vracel k ostatním. Připadala jsem si provinile, i když jsem neměla proč.

Moc času jsem tam netrávila a v půl jedenácté už byla na stadionu. Čekali mě Slováci s Brity. Možná jsem si myslela že ten zápas bude nudný, ale opak byl pravdou. Do poslední sekundy usilovali Britové aspoň o bod.

A takhle napínavé byli i další dva zápasy. Střelil se v obouch zápasech pouze jeden gól a v prvním případě to byli Dánové a ve druhém Švýcaři.

Za to moc mě nepotěšili výsledky co přišli z druhého stadionu. Kanada prohrála 5:1 s Amerikou. A stejně jako minule jsem si to dávala za vinu sobě. Vždyť já je k sobě pouštěla hrát hry a nechávala je ponocovat. I Anežka která se ve sportu pohybovala několik let se tomuto všemu divila.

Avšak já je netrénovala, nebyla jsem členka jejich týmu a tak mi toto mohlo být jedno. Byla jsem tu přeci jen kvůli své práci a té jsem se věnovala naplno. Dokonce jsem zrychlila i úpravu fotek a stihla je všechny upravit mezi zápasy, třetinami a půl hodina po posledním zápase mi stačila na to dnešek zmáknout.

Přišlo to vhod. V půl jedenácté jsem došla na pokoj a s rychlou sprchou se rozhodla pro dnešek zalehnout. Jo, Kanaďani na ně jsem si zvykla, ještě že dneska měli zápas, ale naopak někteří jiní zápas neměli...

Ještě než jsem šla spát,tak jsem projela rychle instagram. A během toho na mě vyskočila dost zvláštní zpráva.

„Jsi už teďka na pokoji? Byl jsem tam,ale tam nikdo. Sídlíš tam v zadu u Kanaďanů že?"

Tohle vypadlo z Matěje a já si tak zobrazila i zprávy co mě psal před tím, které jsem celý dnešek úspěšně ignorovala.

„Cože? Ale jo jsem tam?"

Odpověděla jsem mu jednoduše, a protože mi bylo jasné že se tu do minuty objeví, tak jsem na pouhé své kraťasy a podprsenku hodila tepláky a mikinu, které jsem zrovna měla po ruce.

A po chvilce zaklepal. Nebyla jsem připravená na to se s ním bavit. Ne po těch pěti letech co jsme se oba úplně odcizili. Přesto jsem ty dveře otevřela a do sekundy jsem se ocitla v pevném a příjemném objetí.