Master game

11.

V sobotu už mě čekal po třech dnech návrat na ten druhý stadion a taky první zápas už od jedenácti, což byli zrovna naši Češi s Brity.

Náš nároďák byl samozřejmě favoritem,i když Britové tu zatím hráli dobře, především měli úžasného brankáře.

Jo,jen ten chudák dneska nechytal tak skvěle jak by měl a my vyhráli 6:1. Což mi vůbec nevadilo, spíš jsem byla ráda jak se i náš tým zvedá. Hlavně kluci vypadali veseleji.

Jen škoda, že mojí osobnost to neustále lákalo za nimi jít a oslavit to s nimi, jenže to jsem nemohla a musela se zabavit úpravou fotek.

„Copak ty tu sedíš tak opuštěná?" Ozval se někdo zamnou a já se lekla jak snad doposud nikdy.

„Jakej debil?" Vyjekla jsem.

„Moji chlapčeci?" Zkusil to říct dobře Owen, jenže se mu to ani tentokrát úplně nepovedlo, ale já moc dobře pochopila o koho jde.

„Co tu vyvádíte? Vždyť tohle není vaše skupina a nemáte důvod tu být." Divila jsem se.

„Když postoupíme do čtvrtfinále tak se potkáme s největší pravděpodobností zrovna s Rusy nebo Švýcaři. Slováci se Švédy to už asi nebudou a vy budete rádi když postoupíte stejně jako my."
Objasnil mi Cole.

„Zajímavé, a proč jste tu jen vy a ne ostatní?"

„Ti nešli, protože nemuseli a někteří o tom ani nevědí, že tu jsme. Po tréninku jsme na trenéra udělali psí oči abychom se na tyhle dva týmy šli podívat kvůli taktice, což pochybuju že uděláme." Pousmál se Braden.

„Chtěla bych být váš trenér teda. Chudák, ani neví že jste sem šli kvůli mě a ne hokeji." Zasmála jsem se.

„Jsi chytřejší jak on. Však ty by jsi též mohla být trenérka, hokej jsi několik let hrála a myslím, že by jsi nás dokázala zkrotit a možná bychom hráli líp." Naznal Liam.

„Pod tak hezkým vedením by to pak šlo samo." Přidal se Owen a ostatní přikývli.

„Si nemyslím, spíše by to bylo ještě horší."

„To už ani nejde." Mávl rukou Jacob.

„Pod mým dozorem by to zajisté šlo. A vůbec teď, když jsem byla za posledních pět let jen jednou bruslit a nebyla na žádném hokejovém zápase. Nemám moc páru o tom jak to tu teď chodí, i když moje závislost na NHL je trochu větší než by asi měla. Na to koukám furt, když to jde a vím o každé prkotině co se tam příhodí, takže přehled docela mám." Zamumalala jsem.

„Proto ti to naše ponocování nevadí, jsi zvyklá." Uvědomil si Cole.

„A proč jsi nebyla na žádném hokeji a ani netrénovala dál? Docela se v tom teď ztrácím." Řekl Jacob.

„No jo vlastně, vy to nevíte jak to semnou bylo. Možná k tomu někdy dojde, jen jsem si nechtěla připomínat své časy, když jsem ten hokej hrála po boku Blümela a Zadiny." Zadrmolila jsem dost divnou odpověď.

„Dobře... Chci to ale vědět. Dnes večer to asi nepůjde, ale co zítra?" Zeptal se Owen.

„Zítra v půl jedenácté u mě, kdyby ten zápas trval déle a já se na stadionu zdržela, někomu to napíšu." Přikvýla jsem.

Takže další večer už jsem měla naplánovaný, přičemž ten dnešní jsem chtěla být znovu sama nebo maximálně s jedním člověkem aby byl klid.

Normálně by to utíkalo tady na stadionu pomalu, především když tohle byl tak dlouhý den, ale ono mít po boku jeden zápas ty blázny zabaví dost.

Snad si nikdo nepřijde stěžovat na nekvalitu fotek a především na ten hluk co jsme tam vytvářeli, protože v tom tichu během zápasu bylo slyšet každé slovo a my tam na sebe řvali jakobych byli hluchý.

Škoda že ihned po konci tohoto druhého zápasu museli odejít a já tam znova zůstala sama a k tomu na né moc úplně zajímavý zápas. Měla jsem chuť odejít hnedka po dohrání, jenže to jsem nemohla a v aréně se udržela déle. Fotky jsem si totiž upravila v mediálním centru, které tu bylo dost velké a klidné, narozdíl od té druhé arény, kde jsem byla poslední tři dny.

Moje intuice mi taktéž říkala, že ke mně na pokoj někdo znovu po mém návratu přijde a to se ukázalo jako pravda. Hlavně že už to všechni měli vypočítané kdy se vracím a nechodili tam jen tak.

„Neruším tě náhodou v tuhle noční dobu?" Otevřela jsme dveře Matějovi, zrovna když jsem vylezla ze sprchy jen v kraťasech a podprsence. Ještě že to nebyl někdo z Kanady, Matěj už mě viděl i hůř...

„Nee, už jsem zvyklá na mé návštěvy o půl jedenácté či jedenácté večer. Každý večer tu někdo je." Usmála jsem se pustila ho dovnitř.

„Ty spíš vůbec někdy?"

„Jo, ráno většinou času dost. Vždyť mě znáš, celou noc vždycky vzhůru a přes den jak mrtvola." Mávla jsem rukou.

„Takže tohle ti zůstalo? Hokej jsi zapomněla hrát, ale koukat po nocích na hokej tě neomrzelo? Ach jo..." Podivně se smál.

„Nezapomněla, tak mě na led vem nebo to dříve udělají ti vedle. Chtěla bych tě rozemlet svou rychlostí a vyhrávat buly jako tomu bylo dřív." Ušklíbla jsem se.

„Jo, pak přijde technika a ty budeš zas jak tele a vymluvíš se na bolest nohou, to jsi udělala snad pětkrát, pošesté ti to už nevyšlo." Sedli jsme si spolu na postel vedle sebe a já začala pomalu vzpomínat.

„Nikdy mi ty triky s hokejkou nešli. Vše jsem dělala jednoduše a celkem na tom vydělávala, protože ostatní čekali od holky nějaký plácání si s pukem a ne vrtuli na zadku."

„Než si se proslavila mezi dorostenci, ono moc holek takhle nehrálo. Nechci ani vědět kde by jsi byla nestát se ta věc s tvojí mamkou." Zamumlal.

„Nebudeme to řešit. To by jsme tu teď totiž nebyli spolu a třeba by jsme na sebe úplně zapomněli." Špitla jsem.

„Já na tebe nikdy, vždyť i Filip si tě pamatoval. Něco mezi námi bylo a to se jen tak nezapomene." Naznal.

„Nemyslíš tu onu věc co se stala na tvé narozeniny, když ti bylo čerstvě patnáct? Řekli jsme si že na to zapomeneme Máťo."

„Copak to jde? Já zákon vlastně neporušil, za to ty o měsíc." Uchychtl se.

„Debile. Neřeš to už nebo tě vyhodím. Teď je to docela úsměvné, ale teď je teď a ty máš holku už rok pokud vím." Bouchala jsem ho do ramene.

„Jo to jo. Však já nemám žádné choutky, vím jaká jsi, teda i když ten vztah s Kanaďany jsem úplně nečekal."

„Buď už sticha nebo tě uškrtím.." Podívala jsem se na něj s co nejvážnějším výrazem jsem mohla, ale po chvíli jsme oba vyprskli v záchvat smíchu.

„Staré dobré časy, ten tvůj smích mi chyběl, celá jsi mi chyběla jednorožčí princezno." Objal mě kolem ramen.

„Ty mě taky, ty můj Shreku." Přitulila jsem se k němu a užívala si tuhle chvilku.