Master game

15.

Jako první zápas posledního hracího dne základních skupin mě čekali Švýcaři a Britové.

Ještě že oni, protože jsem byla celý zápas úplně mimo a moc nevnímala co fotím. Proto jsem moc povedených fotek neudělala.

A asi jako úplný neandrtálec jsem zapomněla na kluky ve druhé aréně a vzpomněla si až teprve, když jsem zapla noťas abych upravila rychle fotky.

Bod měli, prohráli až po prodloužení, jenže stále to nebylo jasné zda postoupí. Celé to zůstalo na Lotyších jestli budou bodovat proti Němcům.

„Dneska musíš dát gól!" Zakřičela jsem na Matěje přes plexi sklo při jejich rozbruslení.

„Pro tebe ho dá, stejně jako já." Přilítl k nám i Filip.

„Přesně tak." Přikývl Matěj.

„Počítám s tím." Zasmála jsem se a začala se soustředit na svou práci.

Skoro ještě ani ten zápas nezačal, vyfotila jsem tak maximálně úvodní buly a už jsme vedli. Kdo za to mohl? Filip.

Na to jak doteď Slováci hráli, tak na nás ztráceli. Prohráli a co víc?
Matěj dal taky gól, konečně!

Povedlo se jim to, splnili to co mi před zápasem slíbili a nevím jak se jim to povedlo, utekli od týmu rovnou za mnou do mediálky.

„Viděla jsi to?!" Vyvýskl Matěj, když tam přiběhl. Ještě že jsem tu byla sama.

„Ne neviděla, ona tam totiž vůbec nebyla." Zakroutil hlavou Filip.

„Co tu děláte? Nemáte být náhodou s týmem a držet si od nás fotografů odstup?" Divila jsem se.

„Jako jo, ale tak na návštěvy nám stále nepřišli. Řekli jsme že jdeme na záchod." Zasmál se Filip.

„Jo a jaký je hlavní důvod vašeho příchodu sem a nedočkavosti na večer?" Vyzvídala jsem.

„Máme pro tebe dáreček a hned jak upravíš fotky tak je nám pošli, chci dát něco na instagram." Naznal Matěj.

„Dárek? Proč a za co?"

„Dal jsem svůj první gól na mistrovství a dostal puk jak se to dělá, mám jich už dost, byl bych rád abys ho měla ty. Jako vzpomínku na tenhle šampionát. Jo a jinak zítra se určitě ještě stavíme, ale teď už bychom měli jít." Vyklopil ze sebe Matěj.

„Co? Máťo to je tvoje. Nemůžu si to vzít jakoby nic."

„Je to dárek od nás a už neodmlouvej, musíme jít." Vrazil mi ho do ruky.

„Tak ahoj." Rozloučili se semnou oba dva a já to totálně nechápala. Až asi po třech minutách jsem byla schopná udělat nějaký jiný pohyb a podívala se pořádně na ten puk. Aspoň budu mít jeden předmět kvůli kterému na tohle mistrovství nezapomenu.

Ono to ani tak nepůjde, i kdybych byla nejhloupější člověk na světě a nic si nepamatovala, tohle prostě nelze zapomenout. Především ty kluky kanadský.

Nějak hodně jsem se nad tímhle tím vším zamyslela a zapomněla na to co mám dělat, proto jsem nestíhala. Půlku zápasu Rusů s Bělorusy jsem proseděla u noťase a upravovala fotky,abych je mohla co nejrychleji poslat, především ty Matějovi a Filipovi.

Byla to asi i výhoda, za tenhle poslední zápas jsem udělala dvacet fotek, které jsem měla zkrámovaný rychle a mohla se po dost perném dní vydat zpět na hotel.

Až při cestě jsem si uvědomila tu jednu věc, zda Kanada postoupila nebo ne. Povedlo se jim to, Němci naštěstí vyhráli a kluci tak zůstali. Bude to znít bláznivě, ale spadl mi tím ohromný kámen ze srdce, protože minimálně další dva dny tu budou semnou.

Na víc bych to ani neviděla, ve čtvrtfinále je čekali Rusové a ti tu doposud hráli velice dobře.

„Bradene jsi tam?" Zkoušela jsem zaťukat na jeho pokoj po mém návratu na hotel, ale neúspěšně.

„Jestli hledáš nás všichni jsme tady a příště netřískej tak dveřmi, lekli jsme se že nás jsou kontrolovat trenéři." Uslyšela jsem o tři dveře vedle, když jsem se chtěla už vrátit k sobě na pokoj.

„Owene, už jsem se lekla že budu po zbytek večera sama. A můžu jít za vámi? Kdo vše tam je?" Vydechla jsem.

„Tak všichni jsme tady. Celý tým, neboj nikdo tě nesní, stejně už všichni ví kdo jsi." Přemlouval mě.

„Alkohol tam není?"

„Kde bychom ho vzali, neboj nic zakázaného se tu neděje." Ujistil mě.

„Ivuško ty jsi přišla." Vykoukl ze dveří i Braden.

„Už tomu tak bude." Pousmála jsem se a už mě vtáhli do pokoje.

„Ivaa!" Vykřikl Maxim a za chvilku už jsem byla v obklopení celého týmu. Někteří mě ještě neznali, a tak jsme si to dneska vynahradili.

„Takže co budeme hrát? Karty už asi ne, když tu máme holčičí společnost." Zeptal se všech Brandon Hagel.

„Rádi bychom se o tobě něco dozvěděli. Takže navrhuji třeba něco jako nikdy jsem, chápeme se ne. I nás by to mohlo více stmelit." Navrhl Jaret.

Bláznivý nápad... Abych aspoň byla s někým koho znám lépe, sedla jsem si mezi Owena a Bradena, který se na mě povětšinu času usmíval jako sluníčko.

Taky aby ne po tom co se dělo minulou noc.

„Začínám! Jako první dáme něco lehkého, nikdy jsem si nedal vlastní gól. Ivuš nemusíš hlasovat." Začal Troy Stecher a všichni zvedli ruku.

Já ji samozřejmě taky zvedla, protože jsem si ten vlastňák co jsem dala někdy v šestý třídě moc dobře pamatovala. Chtěla jsem nahrát jednomu našemu klukovi za branku abychom se prostřídali a náš gólman nedával zrovna pozor a já ten puk poslala rovnou asi o dva centimetry do naší branky.

„Ty jsis někdy dala vlastňák? My mluvíme o hokeji." Udivoval se Nicolas.

„Však já vím." Zasmála jsem se a většina krom té naší pětice na mě prazvláštně koukala.

„Kluci tahle holka hrála taky hokej devět let, v lajně s těmi českými kluky Blümelem a Zadinou. Dokonce už ve třinácti byla v ženský dorostenecký reprezentaci." Objasnil jim rychle Owen.

„Co? Tak to bych do tebe teda neřekl, ty a hrát hokej." Žasl i Andrew.

„Od toho tuhle hru hrajeme, abychom se něco o sobě dozvěděli." Usmál se Cole.

Vždycky jsem si takovýhle hry představovala jako dost mimo sport, jakože hodně zasahují do osobního života, avšak tady tomu tak nebylo.

Bylo to v pohodě, mnohem více než jsem čekala. Teda až na ten čas kdy jsem z toho jejich pokoje odcházela úplně vysmátá.