Master game

3.

Ráno se mi stávat vůbec nechtělo, docela mě ti kluci v noci těmi hrami unavili. Snad na tom nebyli stejně jako já, když večer hráli zápas.

I když já tu soustředěnost potřebovala taky. Na dnešek jsem dostala na starosti focení v té nové aréně, takže to znamenalo že budu fotit Čechy proti Rusům a následně Slováky a Bělorusy.

Trochu mě mrzelo že neuvidím kluky kanadský, protože jsme se za ten večer docela zblížili, s tím se však nedalo nic nadělat.

Ještě že ráno bylo úplné volno a já do té arény mohla odjet až po obědě a to už jsem trochu energie načerpala.

Jako první zápas co jsem tu měla fotit byl náš nároďák. Docela hezké naše kluky fotit jako první, proto mně možná přidělili na dnešek i na zítřek focení v této aréně.

Určitě věděli že je jako Češka budu chtít vidět hrát.

Ještě před zápasem jsem stihla projet soupisku a zjistila že Matěj hrát dnes nebude. Škoda, ale přesto jsem věřila že si tady na mistrovství zahraje, už od mala to byl jeho sen. Několikrát mi vykládal jak bude hrát na mistrovství světa nebo NHL a jednomu tomuhle snu byl teď neskutečně blízko. Ba naopak Záďa už to měl jasný, tak aspoň jeden.

Svoje první fotky už jsem vyfotila při rozbruslení, to byla jen taková příprava a všechny hráče jsem si docela pozorně prohlídla.

Avšak jakmile bylo vhozeno úvodní buly to už jsem se soustředila jen na to abych dělala dobře svou práci. No moc dlouho mi to nevydrželo, v páté minutě už jsme prohrávali a já si neodpustila několik nadávek směrem k Rusům.

Ještě že v mém okolí nikdo nebyl, jenom o podál pár kluků co tu upravovalo led, ale to byli Lotyši, takže mi nejspíš nerozuměli.

Za to když vyrovnal Kuba Flek to jsem musela své emoce hodně držet abych nezačala vyvádět. Nakonec jsem to vydržela i po zbytek zápasu být v klidu, teda než devatenáct sekund před koncem Rusové vstřelili gól z naší dost velké chyby ve střídání.

To moje maličkost už nevydržela a všemožnými výrazy a tanečními kreacemi jsem si vybíjela tu naštvanost. Taková prkotina nás připravila o body nebo lépe i vítězství.

Hnedka co jsem vyfotila i fotky z vyhlášení hnala jsem si to do mediálního centra abych ty fotky upravila. Příště bych aspoň mohla dávat větší pozor na cestu.

„To snad ne?!" Vykřikla jsem když jsem si projížděla narychlo fotky co jsem vyfotila,narazila do někoho a ten foťák mi ulítl někam do pryč.

„Oh, strašně moc se omlouvám." Pokračovala jsem, když jsem si uvědomila i okolnosti že by to mohl být i některý hráč či trenér.

„Jo dobrý,dokonce jsem ti zachránil foťák aby kluci měli hezký fotky." Zasmál se ten dotyčný a ve mě hrklo. Ten jeho hlas jsem neslyšela už takovou dobu.

„Jo děkuju." Podívala jsem se na něj nervózně. Po pěti letech jsem ho viděla, ale mě to přišlo jakoby to bylo včera. Za tu sekundu mi projeli všechny společné vzpomínky hlavou.

„Ivuš? Seš to ty?" Rozpoznal mě.

„No jo, vrátil by jsi mi prosím ten foťák,já spěchám." Požádala jsem ho.

„Jo, promiň." Viditelně byl překvapený z tohoto setkání ještě více jak já.

„Díky že jsi ho zachránil. Tak ahoj." Pousmála jsem se a rychle zmizela tam kam jsem měla původně namířeno. Moc času na úpravu těch fotek jsem neměla a bylo mi jasné že to nemám šanci do dalšího zápasu stihnout.

Což se potvrdilo, chyběla mi méně než polovina když jsem šla zpět k ledu na zápas Slováků s Bělorusy. Lepší zápasy jsem si asi první den přát nemohla.

Když to vezmu tak že jsem fandila Slovákům, tak tenhle zápas dopadl lépe než ten co hráli Češi. Slováci vyhráli, hlavně kvůli dobrému začátku.

To byla asi taky jediná dobrá zpráva co jsem v tu dobu znala. Po každé třetině jsem se ještě dívala jak hrajou Kanaďani. A jak jsem si včera bláznivě myslela jak jsou na tom dobře, opak byl pravdou.

Prohráli s Lotyšskem 2:0. Tohle jsem ani trochu nečekala a zamrzelo mě to i více jak ta prohra Čechů. Vždyť kluci vypadali včera u mě tak v pohodě a já si to začala dávat za vinu sobě že jsem je u sebe nechala dlouho do noci.

Následně už se mi ani pracovat nechtělo, ale věděla jsem že ty fotky do půlnoci musím udělat.

To jsem si nechala radši až na pokoj, kde jsem na to měla času dost a hlavně už se mě vypršelo to menší zklamání.

Místo toho jsem měla na mobilu několik zpráv nejen od Anežky jak jsem čekala, protože ta potřebuje vědět všechno z první ruky, ale i od Matěje.

Moc jsem nevěděla proč zrovna on mně píše. To jako zjistí že jsem tady a bude se chtít semnou kamarádit nebo co?

Dlouho jsem přemýšlela nad tím jestli má vůbec cenu mu odepisovat, no nakonec mě do toho vtlačila Anež, kterou tohle překvapivě zajímalo mnohem více než to jak kdo vypadá, jak kdo hrál a tyhle její starosti.

Měla jsem pak i co dělat abych ty fotky stihla odeslat té jedné holčině včas. A stejně i když jsem musela další ráno už v půl jedenácté do arény, spát jsem nešla dříve jak včera.

Matěj se totiž začal i zajímat kde mám pokoj,a že by mě chtěl vidět, to už jsem však já moc nechtěla. Hlavně mi bylo jasné že za chvíli to bude vědět i Filip.

Vždyť jsme se pět let neviděli, nebavili. Stali se z nás úplně cizí a rozdílní lidé a navíc Matěje pravděpodobně podle informací čekal první zápas.

I když o tom to tolik nebylo, spíš já se s ním nechtěla vidět.