Master game

25.

Chvíli mě trvalo než jsem tam došla, ale když jsem ty dva zahlédla, myslela jsem že mám halucinaci a nebo blbě vidím.

Sakra přineste mi někdo brýle nebo zavolejte záchranku.

„Já snad sním. Tohle není možné." Vydechla jsem.

„Ale je ty naše princezno." Běžel ke mně Owen a hned mě obejmul.

„Jak jste se dostali do Čech? Vždyť tebe čeká draft, máš hodně práce okolo toho,nemáte tu nikoho s kým by jste se znali a k tomu ta pandemie." Nechápala jsem.

„Do Prahy jsme letěli letadlem. Museli jsme si pořídit takový papír u nás, máme maximálně týden na to tu být. A ta cesta, to byl zážitek se sem dostat." Ozval se i Braden. Nejraději bych mu teď skočila okolo krku, ještě mnohem raději než Owenovi, ale zatím jsem se držela.

„To mi povíte, jen by mě především zajímalo co tu teď budete dělat a kde budete spát. Až vás tady uvidí Matěj, to to dopadne."

„Čekat asi nemusíme." Špitl Braden.

„Neříkala si že nepřiletí? Jako co to je?" Vykulil oči Matěj a za ním se objevili i ti další tři.

„Jé hele mistři světa." Všiml si Rohlík.

„Nekecej. Máš docela dobré návštěvy, taky bych chtěl." Poznamenal Koffy.

„Ivuš? Máte hodně zvláštní jazyk. Na nás si takhle ještě nemluvila." Šeptl Owen a já nevěděla co dělat. Tihle dva Kanaďani mi ten život stále musí komplikovat.

„Kluci jak jste asi už poznali tohle jsou Braden Schneider a Owen Power, mistři světa z Rigy. Owene a Bradene tohle je Filip Koffer, Michal Pochobradský, Ondra Rohlík a tohohle Matěje znáte." Vysypala jsem ze sebe něco jako seznámení. Byla jsem úplně mimo.

„Jasný, všechny nás těší." Usmál se Michal a já s menší splašeností vzala ty dva společně s Matějem stranou.

„Ivuš co zase kuješ?" Nevěděl Matěj.

„Musíme zmizet."

„Kam?" Zeptali se všichni tři.

„Matějii? Ke mně domů to je daleko a k nim ještě dál. Asi budeme muset k tobě..." Naznačila jsem.

„Jdeme vzdáním vchodem, ale musíme rychle ať nás ty tři zvědavky nehledají. Nevím jak by působilo kdyby tu nějaký trenér či manažer narazil na dva Kanaďany." Zrychlil chůzi a beze slov jsme dojeli k Matějovj domů.

„Máš to tu hezké." Pochválil to Matějovi Owen.

„Jo, jen máme malý problém. Mám tam rodiče, ale před nimi vás neschovám. Nějak to zakecáme." Mávl rukou a už jsme si to hnali dovnitř. 

Petr, Matějův táta to ze začátku vůbec nepobíral, tak ono taky naše vysvětlování bylo docela zábavné. Kdyby to někdo natáčel, dala by se z toho natočit nějaká zábavná komedie. Nakonec jsme to okecali tak, že to jsou moji kamarádi co přijeli na návštěvu a nechali jsme to tak. To bylo asi nejlepší.

„A teď mi vysvětlete jak jste se sem dostali a čí to byl nápad." Sedli jsme si úlevně na pohovku.

„To mě taky zajímá." Přikývl Matěj.

„Tak říkala si že uvěříš Bradenovi že tě miluje až když za tebou přiletí domů. Jsem mu to řekl a za tři dny už jsme seděli v letadle." Začal Owen.

„No to je pravda..." Špitla jsem.

„Na své vlastní náklady jsme letěli do Prahy na to letiště toho nějakýho prezidenta..."

„Havel." Doplnil ho Braden.

„Zeptali jsme se nějakýho kluka jak se dostaneme nejrychleji do Pardubic, což vůbec nevěděl co po něm chceme, tak jsme mu ještě museli vysvětlit kdo jsme a co tu hledáme. Nakonec jel s námi na hlavní nádraží, protože on jel taky někam vlakem, myslím do Brna a pomohl nám i koupit lístky. Velice hodný to byl kluk,ani nevíme kdo to byl a jak se jmenoval, ale nevadí. Dojeli jsme vlakem sem na nádraží a kdyby tady nebyla výluka tak bychom asi ani nevystoupili, jen jsme pak zůstali sedět sami než nám došlo že bychom měli taky vystoupit. Jakmile jsme vyšli ven, došlo nám že vůbec nevíme kam jít. Nevěděli jsme kde jsi a psát jsme ti taky nechtěli. Zašli jsme si aspoň do McDonald's, to jsme našli docela snadno. A tam jsme zjistili pomocí té fotky co jsi dala na instagram že máte trénink na stadionu. Bylo to asi dva kilometry a tak jsme tam došli. Konec." Vychrlil ze sebe Owen celou jejich cestu.

„A čím jste platili to jídlo a vlak?"

„Kartou, to byla úplná pohoda. Jakože tebe najít bylo celkem lehký a zábavný." Pousmál se Braden.

„Vám ty hry jsou tak dobře. Našli jste mě, takže asi můžete jet domů. Teď vás budu hledat já."

„Tebe bych chtěl v Americe vidět." Uchychtl se Matěj.

„Já sebe taky, kdy odletíte, pochybuji že tu budete celý týden."

„Nevím, moc toho teď nelítá. Podívám se." Naznal Owen.

„A když už jsme u těch her, nechtěli by jste si vy dva promluvit." Navrhl nám Matěj.

„Můžeme k tobě do pokoje Máťo? Tady to úplně řešit nechci." Přikývla jsem a následně Bradena zatáhla pryč.

„Ivuš,já bych se ti chtěl omluvit." Začal.

„To už jsi mi jednou řekl." Zahuhlala jsem.

„Přiznávám byla to sázka a hra s tebou, jenže neudělal bych to bez toho abych k tobě něco necítil. Akorát jsem nečekal že to přejde hranice, klukům jsem nakecal že v tom nic nebylo, což jsi sama slyšela, ale přitom to bylo úplně jinak. Zamiloval jsem se do tebe až po uši a spíše přemýšlel jak tě dostat do Ameriky zamnou, jen ty jsi slyšela ten rozhovor a vyspala se s Owenem." Pousmál se.

„Jo to je pravda..." Špitla jsem.

„S ním jsem se při cestě domů trochu více pohádal a následně na letišti v Kanadě usmířil. Psal jsem mu o tom jak mě ignoruješ a on mi sděloval něco málo ohledně tebe a před pár dny z něj vypadlo něco jako "Jestli ji miluješ odleť za ní do Čech." Ale já nechtěl sám a tak on se ke mně přidal. Takže místo toho abychom se připravovali na novou sezónu a Owen na draft, letěli jsme zpět do Evropy kvůli tobě. Ivuško, chci aby jsi to věděla, já tě miluju." Usmál se a oči mu zajiskřili nadějí.

„Bradene já ti nevím. Taky tě miluju, hodně. Nikdy bych to jen tak neřekla po tom co jsem zažila, ale uvědom si, ty odletíš zpátky do Ameriky a co? Nic, skončí to i tak." Pokrčila jsem rameny.

„Poletíš semnou, vezmu si tě sebou, musíš. Nechci aby jsi zůstala tady v Čechách."

„To nejde, já mám tady práci. Možná bych řekla i rodinu, ale to tak úplně neplatí a Matěj s Anežkou by mi to prominuli, přeci jen tam je Záďa a další kluci který znám, ale prostě to nejde." Zapřemýšlela jsem se.

„Máš už nějakou smlouvu? Owen říkal, že jsi pro zatím jen s týmem protože se nudíš a smlouvu podepíšeš až před sezónou." Ten už taky věděl všechno...

„Jo, ale to bych musela zítra do arény a všechno to zrušit, víš co? Zajdeme tam. Třeba to vyjde ty můj vořechu." Ušklíbla jsem se.

„Nech toho jo, ty jednorožce." Špitl a po měsíci mě políbil, škoda že nic víc se stát nemohlo, ale přesto to bylo dost osvobozující.