Master game

18.

Přes všechny ty prodloužení co dneska byli jsem měla dvou práci hotovou až těsně před půlnocí a to mi bylo jasné že spát hned nepůjdu.

Kluci od vedle mě několikrát psali ať za nimi přijdu a trošku oslavíme ten postup. Ani jsem si v tu dobu nevzpomněla na Čechy, tak nějak jsem zapomněla na to že taky hráli.

„Tak jsi přišla za námi? Se divím že jsi se nesla rozloučit s Čechy." Pozdravil mě vysmátý Owen.

„Cože? Jéžiši oni taky hráli? Oni vypadli? Jak to skončilo?" Vychrlila jsem na něj několik otázek.

„Prohráli 0:1, i když teda jeden gól Finům zrušili. Ale tak stejně by to nic nezměnilo. Podle toho co jsem se dozvěděl tak zítra po snídani odlétají."

„Uff, tak teď budu s vámi a za nimi půjdu až ráno. Tyvole to jsem ale nečekala, nechtěli náhodou zlato? Asi jo, hold ani tenhle rok to nevyšlo. Budeme čekat další rok." Zamumalala jsem.

„Ale jsme tu ještě myyy!" Přiběhl Braden a hnedka mě obejmul.

„Vy už jste něco měli?" Zeptala jsem se.

„Trošku málo. Naše super fyzioterapeutka byla dole v baru a něco nám koupila." Zasmál se Andrew, hrdina dnešního dne, který se tu u nás objevil.

„To jste mi nemohli říct dřív? Dejte mi taky." Zatáhla jsem za ruku Bradena a ten mě následně dal flašku s nějakým zbytkem ať si to dopiju.

Jako bylo to dobrý, akorát jsem moc nevěděla co to bylo, mělo to nějaký prazvláštní Lotyšský název.

„Ivuško přidáš se k nám? Hrajeme pravda nebo úkol. Trochu jsme pokročili." Nabídl mi Liam.

„Klidně." Přikývla jsem a do minuty jsme seděli všichni všemožně namačkáni do jakéhosi útvaru, který se nazýval kruh, akorát někdo seděl na zemi, někdo na posteli a někdo na gauči. A já byla jako minule namáčklá mezi Bradenem a Owenem.

Taková nejlepší volba si myslím.

Chvíli to byla sranda, protože jak nás tu bylo hodně chvíli trvalo než přišla řada na mě. Dvakrát jsem si dala docela lehkou pravdu, i když ta druhá otázka už byla trošku horší, Maxim se mě zeptal zda jsem spala s někým kdo je na tomto mistrovství. Neuvedli kdy a tak jsem to kdyžtak mohla hodit na Matěje.

Až na po třetí jsem si dala úkol a vůči tomu, že jsme u toho dopíjeli ty zbytky, všichni jsme byli už docela veselí.

„Ivuška se nám stále tiskne k Bradenovi a Owenovi. A Owen je mladší, méně zkušený. Chtělo by to si s ním pohrát!" Navrhl úkol Troy, když Darcy po několika sekundách nic nevymyslel.

„Ale notaak, rád bych to s vámi dohrál dokonce." Protestoval Owen.

„Však to zvládneš." Ždouchl do něj Cole, co byl z druhé  strany vedle něj.

„Hele Owene o nic ani tak moc nejde. Zítra už si to třeba ani nebudeme pamatovat a pít už se mi taky úplně nechce." Usmála jsem se.

„Tak dělej." Vydechl a já udělala přesně to co jsem dostala za úkol. Ještě než jsem si vůbec na něj obkročmo sedla, podívala jsem se na Bradena, který čekal co vůbec udělám. Však o nic nešlo, bude to muset pochopit.

Možná si kluci mysleli, že přes můj věk uvidí něco extra, jen já sama moc nevěděla co dělám.

Asi se mi trochu povedlo Owena potrápit. Hnedka co jsem z něj slezla odlítl do koupelny.

„Asi si šel ulevit." Zasmál se Jacob.

„Nejspíš. Snažila jsem se." Pokrčila jsem rameny a sedla si.

„Docela si to líbání užíval. Ale tak kdo by ne, také bych si nechal říct." Naznal Cole.

Na pokoj jsem se vrátila až někdy před třetí hodinou ranní a to už jsem toho měla teda dost. Polovinu jsem si ani už nepamatovala, ještě že bylo v pátek volno.

Jo, jen tu byl ten malý zádrhel. Češi odlétali domů a mě v sedm zvonil budík. Ten jsem si asi nastavila někdy v noci.

Překvapivě jsem se cítila úplně v pohodě. Rychle se učesala, hodila na kraťasy mikinu a letěla za Matějem. Některé týmy už tu ani nebyly a Rusové ty bydleli jinde a ti co zbyli spali.

„Čauky Máťo." Objala jsem ho hned co otevřel dveře, jakmile jsem se k němu doťukala.

„Ivuš co tu děláš tak brzo? Já teď zrovna balím věci." Divil se.

„Přišla jsem se rozloučit. Kdy odletíte? Spíš v kolik?"

„Za hoďku máme snídani a za přibližně dvě a půl odjíždíme na letiště a letíme domů. Čekal jsem že přijdeš večer, ale ty jsi měla asi dost práce co?" Zamumlal.

„Jako joo. Do půlnoci jsem upravovala fotky a to už jsem tě otrvavovat nechtěla. Zašla jsem si vedle ke Kanaďanům oslavit ten jejich postup."

„A jak jste to oslavili? Neříkej mi že měli i alkohol." Začal.

„Jo, ale k ničemu nedošlo. Spíše jsme hráli takový ty bláznivý puberťácký hry. A nechceš zavolat i ostatním, ráda bych se rozloučila i s nima a po chodbě tu běhat nechci, ještě by mě chytil ten váš Pešán." Pousmála jsem se a po chvilce už tu bylo pár dalších kluků.

Sice jsme se skoro vůbec neznali, avšak na nějaký ty rozlučovací kecy přišlo. Akorát s Matějem to bylo trochu horší. Znovu jsme se měli loučit.

„Až skončí mistrovství přijedu za tebou do Pardubek a dám ti vědět jak jsem se rozmylela. Až pak mi můžeš říkat ahoj." Objala jsem ho, dnes už po druhé, avšak teďka mnohem pevněji.

„Mi napiš, abych někde náhodou nebyl. S Áďou máme jet na dovolenou."

„No jo to si jeďte. To mi sdělovat nemusíš. Přijedu pravděpodobně hned v úterý, tak aby jsi s tím počítal." Poplácala jsem ho po zádech a odtáhla se od něj.

„Tak se s vámi loučím kluci. Ale nebojte se, už mám od Kanaďanů zaplacený letenky do Ameriky, takže kdyby jste někdo chtěl možná se tam ještě tento rok objevím." Řekla jsem všem.

„Přileť za námi do Detroitu, to bude nejvýhodnější spoj." Zazubil se Filip.

„Nebo taky do New Yorku, tam jsi zajisté taky ještě nebyla." Nabídl mi Libor.

„Se musím rozmyslet.  Kdyby se o mě někdo zajímal, pozdravuji ho." Usmála jsem se a odešla.

Tenhle tým už má svoje boje za sebou a čeká ho teď volno. Za to čtyři týmy tu stále zůstávali a do neděle mělo být jasno kdo bude králem tohoto mistrovství.