Master game

13.

Čekal mě tu poslední týden. Strašně to tu utíkalo a já se do tohohle týdne probudila s hodně zvláštními pocity.

Měla jsem jim to říkat nebo ne? A co vůbec vymyslí?

Měla jsem hodně otázek, jen ty mě utnul Matěj, který přiběhl zamnou na pokoj po jejich tréninku. Jak jsem to poznala? Byl celý zplavený a vlasy rozlítané všude možně.

„Máťoo!!! Všechno nejlepší!" Přivítala jsem ho a hned ho obejmula.

„Ty víš že mám dneska narozeniny?"

„Nejsem debil. To ani není možný že ti je už jednadvacet." Odtáhla jsem se od něj.

„Tobě bude taky za měsíc. Musíme to pak oslavit, ale až doma v Čechách, pokud budeš chtít teda. Jen doufám že naše kamarádství se nerozpadne po mistrovství."

„Snad ne, uvidíme. Pročpak si vůbec přišel?" Zajímala jsem se.

„Chtěl jsme vědět jak to dopadlo včera s těmi borci. A podplatit si tě kvůli fotkám." Mrkl po mě.

„Prosím tě, ty máš už od začátku mistrovství ty nejlepší. I když většina mých favoritů má strašně malý ice-time. Teda kromě Powera. A na ty vaše fotečky moc času nemám." Pousmála jsem se.

„Ivuško ty si s tím poradíš. Když jsi něco dělala, vždy jsi byla nejlepší, teda krom tý techniky, ale o tom jsme se už bavili. Tobě ta minuta co jsem na ledě musí stačit. Ono i to rozbruslení je dost dlouhé."

„Seš nějakej chytrej Máťo. Ono ty jsi nebyl nikdy blbej." Uznala jsem.

„Však to jsme oba, jen tebe to učení nikdy nebavilo a Záďa byl vždycky z nás nejblbější, jsme mu přeci psali úkoly." Zavzpomínal.

„Jo, prosím tě, hlavně nezačni znova s těmi vzpomínkami, já se následně na nic nesoustředím. Dojímá mě to." Poprosila jsme ho.

„To mě taky, jen já strašně rád vzpomínám na ty naše kraviny co jsme dělali. Vzpomínáš si na to jak jsme na Terezu co před námi dvěma seděla naflusali žvejkačky. Seděli jsme v poslední lavici a klukům co to viděli to bylo jedno a ona si toho všimla až po hodině. Musela si ostříhat 20 centimetrů z vlasů jen kvůli nám." Začal.

„Nee, pak nás poslali do ředitelny a my se z toho vymotali bez toho aby to věděli rodiče. Bukyn byl borec, že nás nechal po pěti minutách jít jakoby nic." Vyvzpomeněla jsem si i na našeho ředitele.

„A nebo jak tam jednou Michal přinesl víčka na nějaký sběr a my je tam začali po sobě házet." Pokračovala jsem.

„Jo a přišla tam ta moribunda co jsme měli na matiku, i když tehdy jsme byli v šestý, nevědeli jsme moc co je zač, ale zavolala ředitele a dostali jsme poznámku, nějaký ten jeden trestný bod nebo co to bylo, avšak Michal dostal rovnou pět. Asi výhoda hokejistů, vždyť ten jeho mladej hrál s námi, nakonec zůstal u fotbalu zmetek jeden."

„Tehdy jsme byli malí, byli jsme akorát měsíc na druhým stupni, nebylo proč nás trestat. A zpátky k Tereze, nebyla taková kráva chvilku. Nejhorší stejně byl ten druhý stupeň. Všechny holky byli jak top modelky a jediná já dělala nějaký sport a chodila jak vidlák." Plácla jsem se do hlavy.

„Taky jsi z nich byla tehdy nejhezčí. Teď moc nevím jak která vypadá,moc jich už v mém okolí není. Stejně vždycky budeš taková moje a Filipova princezna s hokejkou v ruce. Jinak si tě napamatuji." Špitl.

„Je zvláštní jak ty roky jdou. Na poprvé jsme se nesnášeli, pak se z nás stali nejlepší kamarádi, já se do tebe zabouchla a o pár dní později jsme se rozloučili. Několik dalších let jsme se neviděli a teď jsme znova jako nejlepší kamarádi." Shrnula jsem patnáct let co se známe.

„Neměl mezi námi vztah cenu, upřímně já furt přemýšlím jaké by to bylo kdyby jsi zůstala v Pardubicích."

„To ti nepovím, ale určitě bych nebyla tady. Záleží kam by mě vynesl hokej, možná nikam a byla bych teď pod mostem." Pokrčila jsem rameny.

„Co by jsi prosimtě dělala pod mostem? Tobě už hrabe." Začal se znova smát.

„Já vždy byla taková. I když před pár dny si mi říkal jak jsem vážná a arogantní. Nemyslím si, to spíš jsem byla jen vystrašená z toho dějství tady."

„Snad jo, takhle jsi totiž mnohem lepší." Zazubil se.

Kecali bychom určitě dál, jenže Matěj už musel odejít aby se připravil na zápas a podobně jsem na tom byla i já, akorát každý měl jinou roli na tom stadionu.

Zatím co já si ve svém poklidu pracovala, Matěj hrál, teda spíš více proseděl na střídačce, ale to nebyla moje věc.

Mnohem více jsem ten zápas prožívala a komentovala, zase...
Dvě třetiny jsme prohrávali, stejně jako se Švédy. Našim klukům se teda podařilo vyrovnat a dokonce dali v prodloužení gól, jenže Dánové si všimli ofsajdu.

Muselo se tam hrát dál až do nájezdů. To nebyl úplně nejlepší nápad, protože jsem na ten led chtěla jít.

Ještě že to dobře dopadlo, protože kdyby ne, já bych byla schopna ten stadion zbourat,s nadsázkou teda.

Po tomhle napjatém zápasu už jsem byla docela unavená a nechtělo se mi ani moc ty fotky upravovat,ale bylo mi jasné že večer bych to vše nestihla. Začalo se na mě podepisovat to každodenní ponocování.

Nakonec jsem i ten další zápas nějak přežila a zvládla. A za odměnu jsem mohla už v jedenáct ulehnout do postele. I když už... Tady to dřív hold nešlo.