Master game

21.

Poslední den tady, dnes se mělo rozhodnout o medailistech z tohoto mistrovství a kdo bude vůbec jeho králem.

A já se probudila vedle Owena s výčitky co se týče Bradena, nepustilo mě to. Proč jsem se musela zamilovat zrovna do něj?

Taky to nemohl být Owen? Dobře sice někdy se snažil pochytit ty hokejový morésy, ale to jen před ostatními kluky.

V soukromí byl skromný a milý. Nebyl zatím tak zkažený.

„Dobré ráno princezno. Už seš v pohodě." Přitulil se ke mně Owen, když se i on probudil. Proč jsem vždycky vzhůru první?

„Jak se to vezme. Děkuju ti moc." Pousmála jsem se.

„Ty mi za něco děkuješ? Ivuš já nechci aby sis myslela, že jsem tě využil. Miluješ Bradena a já ti vlezl do postele..." Začal.

„Owene radši buď už sticha. Můžu si za to všechno sama." Umlčela jsem ho malou pusou.

„A řekneme jim to? Jakoby oni nevědí že jsi všechno slyšela."

„Ty mlč a já si to s Bradenem vyřídím. Zajdu za ním ještě teďka ráno abych měla klid, stejně s tím jeho ice-timem toho moc na ledě nevymyslí." Naznala jsem. A doopravdy, jen co odešel Owen a kluci přišli ze snídaně a porady, už jsem si to šinula o pokoj vedle.

„Ivuš co ty tady? Zrovna jsem s tebou taky chtěl mluvit a myslel na tebe." Usmál se jakoby nic.

„Debile." Dala jsem mu v poklidu facku, i když řeknu vám, u mě je to v klidu tak, že obtisk tam bude možná ještě za měsíc.

„Auuu, za co to bylo? Co jsem udělal?" Chytl se za tvář.

„Ty nevíš? Všechno to byla jen sázka! Vsadil ses s Perfettim o to jestli se semnou vyspíš a tobě se to povedlo. Jsem taková kráva, ale ty mnohem větší idiot."

„Jak ses to dozvěděla? Kdo ti to řekl?" Nevěděl.

„Včera večer jsem vás slyšela, sis docela vydělal, sto dolarů a seš prej bez citů? Zajímavé. A mimochodem ví to i Owen, byl tam semnou. Snad jedinej z vás pěti, kterej je ještě normální." Objasnila jsem mu.

„Počkej Ivuš, to není tak jak jsem to říkal klukům. Já tě mám rád, hodně. Nebylo to jen o té sázce a sexu." Bránil se.

„Ale bylo! Matěj mě varoval,ale já neposlechla, myslela jsem že jsi jiný. Ne nejsi. A jo kdyby tě to zajímalo spala jsem s Owenem. A opovaž se o mě říct, že jsem děvka, není to pravda. A abych ukončila tohle své představení..." Odmlčela jsem se už s menším smíchem.

„Hodně štěstí ve finále. Musíte vyhrát, přesto všechno si to zasloužíte." Pokračovala jsem.

„Děkujeme, řekni to i ostatním klukům." Snažil se o úsměv a já s vítězným výrazem odešla.

„Owene, Braden tě asi nezabije a potřebuju vědět kde má kdo pokoj. Chci všem popřát hodně štěstí." Přiběhla jsem za ním.

„To jsem rád, počkej,dám ti rozdělení." Po asi pěti minutách co hledal nějaký papír, jsem mohla oběhnout všechny kluky a všem říct to stejné. Hodně štěstí. Nebrala jsem v ohled to co se stalo, ani u Coleho,Jacoba a Liama,kteří mě zklamali jsem se tvářila a chovala normálně.

A už po obědě jsem si to hnala do arény. Čekal mě boj o bronz. Teda mě ne, Američany a Němce.

Doufala jsem že to bude drama, avšak spletla jsem se. Američani měli od začátku značně na vrh, takže o bronzu z tohoto mistrovství bylo rozhodnuto.

Moc času na úpravu fotek jsem neměla, sotva hodinu a to mě docela štvalo. Takže jsem to musela dodělávat mezi třetinami.
Jenže to předháním dobu...

Po první třetině kluci prohrávali. Ale stále čtyřicet minut zbývalo a hned na začátku druhé třetiny Maxim vyrovnal.

Sakra zbavte mě tohohle dramatu.

A to samé přišlo i ve třetí třetině. Finové vedli,avšak ti "moji chlapečci" znova vyrovnali. Ve finále tohohle mistrovství světa se muselo jít do prodloužení.

Takhle nervózní jsem ještě snad za svůj život nebyla. Ne vážně ne, ani když jsem potkala před několika dny Matěje, ani při různých zkoušeních a písemkách ve škole.

Přes tohle uvažování jsem zapomínala na zápas a automaticky akorát fotila, než jsem uviděla dvojci Paul,Brown jak najíždí na toho Fina a jako v nějakým filmu, ve zpomaleném záběru dali gól. V tu chvíli jsem měla větší radost snad než oni, i když jsem jim to vše pečlivě dokumentovala.

Stíhala jsem toho dost najednou, a místo toho stání u plexi skla jsem chtěla za nimi na led.

Vždyť oni jsou mistři světa! Dokázali to.

Přes to jak hráli v základní skupině a jak blízko byli vyřazení z turnaje, to zvládli.

Bláznivé mistrovství, přitom pro mě a kluky se šťastným koncem. S tím nejlepším co mohl být.

Jejich oslavy jen na ledě byli velké. Kdo by to řekl na začátku turnaje, že zrovna oni vyhrají. Možná tak jenom já.

Po tom všem co jsem s nimi zažila, jsem chtěla běžet i do šatny, ale to nebyl zrovna nejlepší nápad. Tyhle návštěvy jsou lepší po večerech na hotelu, a na to abych s nimi mohla být jsem musela naposledy upravit zápasové fotky. Pro tohle mistrovství už jsem měla vše splněno a zbývala mi ledatak cesta domů.

A to jakoby tohle můj táta vycítil a přiběhl za mnou do mediálky, zrovna když jsem ty fotky dokončovala před jedenáctou a chystala se na hotel.

„Promiň že jdu až teď, zapomněl jsem, však mě znáš. Hele zítra odjíždíme v osm, takže mě počkáš u té výstupní brány, prosimtě nezaspi, nebudu tam na tebe čekat. Žádné výmluvy že jsi s někým slavila mi jsou jedno, tak já zase mizím, ahoj." Vychrlil ze sebe v jednom dechu.

Tak to je skvělý, už v osm odjíždím z Rigy, i když zároveň to možná bylo i dobře. Nechtěla jsem se tu zbytečně více zdržovat.