Master game

9.

Ráno jsem byla jak duch. Únavou kruhy pod očima, bílá jak stěna a vlasy do všech světových stran. To ponocování už na mně bylo znát.

Poprvé jsem tu taky potkala kluky v jídelně na snídani. Samozřejmě jsme si nemohli sednout k sobě, začít klábosit, ale pozdravili jsme se jen kývnutím. I když třeba Nicolas s Maximem na mě mávali přes celou jídelnu a bylo jim to jedno.

Asi jsem si tu už pár kamarádů vytvořila, přestože jsme se viděli třeba jen jednou.

Trochu mě pro dnešek mrzelo, že nebudu na tom druhém stadionu, protože hráli naši a Slováci. Za to tady v uvozovkách jen Američani a Fini. Tak ale nemůžu si vybírat neustále kde budu.

Ten první zápas byl docela nudný, i když první třetina byla vyrovnaná. Ještě že na ten druhý večerní přišli ti moji chlapečci, spíš on přišel celý kanadský tým, aby si okoukl soupeře na následující zápasy. Asi nová taktika trenérů, kteří však kluky dovedli akorát k tribuně, něco jim řekli a zmizeli.

„Přišla ti pomoc!" Rozeběhl se ke mně Owen a skočil mi na záda. A to teda nebylo nic super, když je o dvacet centimetrů vyšší a o několik kilo těžší. Ještě že jsem si ho všimla a stihla se zachytit o mantinel.

„Doprdele Owene!" Vykřikla jsem.

„Copak? Nejsi ráda že jsme sem přišli?" Seskočil zpět na zem.

„Jo, ale nemusíš mi zlomit páteř."

„Tak nám ukážeš určitě jak pracuješ. Chceme vidět takový to behind the scenes." Přiskotačil Braden.

„Jo, nechám vás klidně něco vyfotit. Snad se to jednou nepodělá." Pousmála jsem se.

„Ty jsi tak hodná." Obejmul mě kolem ramen Owen, který byl stále zamnou.

„To jo..." Přikývl Braden, ale zároveň koukal na Owena takovým vražedným pohledem. To jsem moc nepobrala.

„Jojo, ostatní by nás poslali už někam jak tě otravujeme." Přidal se Cole.

„To si nemyslím. Kdo by odolal Kanadské repre." Řekla jsem.

„To by ses divila, vůbec po dosavadních výsledcích." Zareagoval Nicolas, který se k nám taktéž přidal.

„Dobře, každý má jiný názor. Jen chci se vás zeptat jaký je důvod vašeho příchodu na tento zápas a kde máte trenéry?." Začala jsem.

„Máme si prohlédnout naše nadcházející soupeře. Zjistit jak hrajou a třeba přemýšlet o taktice. A trenéři odešli někam pryč, máme pak dojít i sami zpět na hotel." Odpověděl mi Liam.

„To potom jo. Tak mi je v tom případě jedno co budete dělat, já jen nechtěla mít problémy."

„To se neboj, my si tě obhájíme." Poplácal mě po hlavě Owen. Ten se ke mně najednou nějak měl.

„Děkuji a když už mi budete dělat asistenty pohlídejte mi naše Čechy proti Švédům." Pousmála jsem se.

„Hah, no dobře." Zabrblal Jacob.

Moc dlouho mi ten zápas v druhé aréně hlídat nemuseli, po pár minutách náš nároďák prohrával a já se věnovala následně už jen ději v této aréně a mým spolupracovníkům.

A na konci první třetiny jsem jim půjčila foťák aby si taky něco nafotili, a jak tam nikdo moc v aréně nebyl, my dělali největší bordel. Chudáci ti dobrovolníci, nebo spíš všichni okolo se na nás překvapeně a někteří i pohoršeně koukali.

Tak co? To oni se semnou začali bavit né já s nimi.

O přestávce jsem si rychle vytáhla noťas a snažila se upravit alespoň pět fotek a kluci mě u toho neotravovali, což jsem moc nečekala. Možná pochopili na chvíli, že i já chci svůj prostor.